Přes potok a zpátky

29. května 2009 v 22:18 | Narcisa |  Svět řevu a ticha
Bylo kolem půl druhé v noci. V teniskách s díravou podrážkou jsem měla mokro a s každým krokem mi v nich mlaskavě začvachtalo, skrz tenké pyžamové kalhoty mi mráz zalézal až do morku kostí. Z nebe se snášel takový ten otravný drobný deštík, který se mi zachytával ve vlasech a na řasách. Hvězdy i Měsíc byly zakryty za temnými mraky a jediným zdrojem světla byla louče, kterou nesla vysoká a štíhlá postava jdoucí v čele našeho zástupu.

Od hlavy až k patě byla zahalená v černém mnišském rouchu s kapucí přes hlavu. Tvář měla bílou jako smrt a výrazné černé kruhy kolem očí jí dodávaly démonický zjev. Za celou hodinu naší cesty nepromluvila jediné slovo. Jednou za čas se jen zastavila, otočila se, všechny si nás důkladně prohlédla těma svýma ďábelsky černýma očima, ve kterých se jí odráželo světlo louže, pak se otočila zpátky a mlčky pokračovala v cestě.
Nevěděli jsme, kdo to je, odkud se tam vzala, kam nás vede a ani proč za ní vůbec jdeme. Prostě nás probudila uprostřed noci, naznačila nám, abychom si oblékli bundy a následovali ji. A tak jsme šli.
Vedla naši skupinu téměř dvaceti dívek a třech chlapců úzkou lesní pěšinou do útrob temného lesa. Hrobové ticho rušily jen naše kroky a jemné šustění našich mokrých bund. Mezi stromy se občas pohnulo nějaké zvíře a polekaně uteklo před neznámými vetřelci.
Foukal vítr a plamen louče několikrát mihotavě zablikal. Téměř silou vůle jsem se ho snažila udržet při životě. Představa, že bychom se ponořili do úplné tmy mě děsila k smrti. Té černé, nevyzpytatelné a neproniknutelné tmy jsem se bála skoro víc než čehokoli jiného. Připadám si jako malé dítě, nikdo nesmí zhasnout světlo dřív než usnu a stále mám pocit, že z každého temného koutu vyskočí něco neuvěřitelně děsivého, co jakoby snad ani nepatřilo do našeho světa.
Jeden z těch třech kluků šel vedle mě. Stejně jako všechny ostatní i jeho jsem znala teprve ani ne dvacet čtyři hodin. Jediné, co jsem o něm věděla, bylo jeho jméno a to, že nemá rád rajčata. Když viděl, že se celá třesu, položil mi ruku kolem ramen, přitáhl si mě k sobě a tiše si začal broukat nějakou mě neznámou melodii. Najednou jsem k tomu cizímu klukovi pocítila silnou vlnu sympatií. V tom obrovském neznámu, které mě obklopovalo ze všech stran, se pro mě v tom jediném kratičkém okamžiku stal jakoby někým důvěrně známým.
Osoba s loučí se po několika minutách zastavila u potoka. Na kamenech, které vyčnívaly nad hladinu, byly rozsvícené svíčky a osvětlovaly tak celou vodní plochu. Postava s loučí se bezmyšlenkovitě vrhla do té ledové vody, zastavila se uprostřed potoka a každému z nás pomohla přejít potok po kamenech suchou nohou. Ona sama však v té ledové vodě sahající jí až do půli lýtek stála několik minut a to jen proto, abychom se my ostatní nenamočili.
Když jsme se tou samou cestou vraceli zpátky. Náš průvodce potok přešel až na druhý břeh, tam se zastavil a čekal na nás. Byla jsem zmrzlá na kost a představa, že bych se zmáčela v ledové vodě mi nebyla zrovna příjemná. Pak se ale stalo něco, co mě fascinovalo. Z davu, vystoupili ti tři kluci. Vlezli do potoka, bez jediného slova se rozestavěli po celé jeho šířce a pomohli nám ostatním ho přebrodit. Žádná z nás holek nebyla mokrá. Jen oni museli hodinovou cestu lesem jít v zmrzlých a mokrých botách.

Včera jsem se s těmi lidmi, se kterými jsem tímto sebezkušenostním kurzem prošla, setkala na chatu. Spolu s nimi tam byli i ti, kteří ten kurz vytvořili, což jsou vlastně studenti studující můj obor, jen jsou o dva ročníky výš. No a na tom chatu někdo zmínil právě tuto situaci přecházení potoka a pár lidí včetně mě řeklo, že je hrozně překvapilo, že do toho potoka vlezli právě ti kluci, a že je hrozně obdivují a děkují jim za to, že se tak obětovali.
Vzájemně jsme se znali sotva pár hodin a prakticky nic jsme o sobě nevěděli. Klidně ti kluci mohli přehopsat po kamenech a suchou nohou se dostat na druhý břeh, ale oni se místo toho dobrovolně postavili do ledové vody, aby nám ostatním pomohli. A to i přes to, že věděli, že je čeká hodinová cesta lesem.
Jeden z těch kluků, právě ten, který mě v tom lese objal kolem ramen, řekl, že v momentě, kdy viděl, že mám strach, tak považoval za naprosto přirozené mě obejmout a vyvolat ve mně pocit bezpečí. Prý to udělal aniž by se nad tím třeba jen na chvilku zamyslel. A když jsme pak šli přes ten potok, tak mu připadalo naprosto samozřejmé, že to má být právě on, kdo do toho potoka vstoupí a pomůže ostatním. Prý ho ani nenapadlo, že by to měl být někdo jiný. Stejně tak i ti další dva kluci řekli, že když najednou stáli na břehu toho potoka, tak ani na chvíli nezaváhali a že vůbec nechápou, proč se nad tím teď pozastavujeme a proč to řešíme, protože jim přišlo naprosto jasné, že do té vody měli vlézt právě oni.

Nevím, jestli bych já sama do té vody vlezla, abych pomohla lidem, které neznám. Chci jen říct, že jsem ráda, že gentlemani nevymřeli. Docela by mě zajímalo, jestli byste i vy byli ochotni se obětovat pro někoho, koho neznáte, podobně, jako to udělali tihle tři kluci.

 


Komentáře

1 Black horse | 29. května 2009 v 22:52 | Reagovat

Jo, tak já vůbec nevím. Nedokážu předvídat co bych udělala,...

2 Black horse | 29. května 2009 v 22:58 | Reagovat

Tak jsem nad tím ještě uvažovala. Asi by záleželo na situaci. Třeba kdyby tam byly samé holky stejně staré, možná, opakuju, možná bych to udělala,...

3 Lana | Web | 30. května 2009 v 1:01 | Reagovat

Mě na tom co ti kluci udělaly taky nepřipadá nic nenormálního. Prostě u nich zafungoval instinkt chránit samici. To je u tvorů žijících pospolitým spůsobem života běžné.

Jetli bych vlezla do vody a pomohla někomu cizímu?
Možná že kdyby tam bylo dítě, nebo jen holky tak bych to udělala, ale rozhodně bych tam nevlezla jen tak. Nejprve bych přemýšlela.
Sundala bych si boty a vyhrnula nohavice nad kolena. Rozhodně bych nebyla tak zbrklá abych tam lezla v oblečení.

Jinak zajímaví zážitek. Já bych se sice v noci v lese nebála a kdyby na mě ten kluk šáhl tak bych ho asi setřásla, ale jinak...

4 andie | 30. května 2009 v 9:12 | Reagovat

Ono je těžké i není těžké vědět, co by člověk udělal. Já bych neměla problém s tím vlézt do vody a někomu pomoct, ale nemůžu vědět, jak by to bylo, kdybych byla fakt v té situaci... myslím, že bych byla rozhodnutá to udělat, ale nějakých pár vteřin by mi asi trvalo, než bych do té vody vlezla... já totiž, když nejde o život, tak nad tím asi moc přemýšlím  :-)

5 Bella Snapeová | 30. května 2009 v 11:27 | Reagovat

No, abych pravdu řekla, mě to nijak nepřekvapuje, že kluci vlezli do ledové vody aby vám pomohli přejít řeku...Kluky, které znám jsou sice "praštění" ale nám holkám vždycky ochotně pomáhají. Ale je pravda, že je znám už delší dobu, ale i tak se neudivuji, že vám pomohli. Nicméně mě překvapuje ta situace, kde tě "pán neznámý" objal kolem ramen a začal ti broukat :-)  Bylo to od něj vážně hezké, jde vidět ža doopravdy gentlemani nevymřeli ;-)  
A jestli bych někomu takhle pomohla? Kdyby tam byli slabší lidi tak ano, ale každý se přece musí o sebe postarat sám. Nejsem zrovna ten typ člověka, který hned přiběhne na pomoc, když slyší někoho naříkat...Musí pro to mít pádný důvod, aby se dočkal pomoci.
A jen tak mimochodem, co to byla za akce? O_O

6 Narcisa | 30. května 2009 v 12:22 | Reagovat

Ani nevím, proč mě to tak udivilo. Možná je to tím, že nejsem zvyklá, aby pro mě cizí člověk něco udělal bez toho, aby za to ode mě něco chtěl. Asi nad tím moc přemýšlím...

BLACK HORSE, byly tam samé holky, stejně staré nebo o rok mladší než jsem já.

LANI, taky jsme dospěli k závěru o přirozeném mužském ochraňovatelském instinktu. Byl to pro mě opravdu hodně zajímavý a dost silný zážitek.

ANDIE, máš pravdu. Ono je něco jiného říct, že kdyby se mě něco takového stalo, jednala bych tak a tak, ale pak, když se to reálně stane, člověk najednou může uvažovat úplně jinak.

BELLUŠKO, mě na tom zarazilo především to, že tam vlezli aniž by nás znali. Kdyby tam se mnou byli mí kamarádi. Ani bych nad tím nezapřemýšlela, ale to byli cizí kluci. Já taky nejsem typ člověka, který hned spěchá lidem na pomoc. Vůči cizím lidem jsem velmi nedůvěřivá a to by musel být ten člověk v opravdu vážné situaci, nebo být viditelně slabší (např. důchodce nebo dítě), abych mu pomohla.
Pokud jde o tu akci, tak to byl týdenní kurz zaměřující se na rozvoj sebevědomí, překonávání lidských hranic, sebepoznání a všeobecně na rozvoj osobnosti.

7 Marišiel | 30. května 2009 v 13:48 | Reagovat

Ahoj Cisi, kdybych nevěděla, ve které sekci že to jsem, byla bych si jistá, že tenhle příběh je vymyšlená povídka. Ten začátek byl úplně neuvěřitelný.
Cisi mě by to asi osobně taky dost překvapilo, že do té vody kluci vlezli. Prostě bych předpokládala, že když nám znovu nepomohla ta vedoucí osoba, že si musíme poradit sami. V tomhle případě bych se já asi neobětovala, protože ve skupině byly samé stejně silné osoby.
Jinak jsem ale strašně ochotný člověk, až si na to musím dávat pozor. Když vidím, že je někdo v nevyhodnější situaci než jsem já, nejraděj bych mu bez přemýšlení pomohla. :-x

8 Memorin | Web | 30. května 2009 v 14:51 | Reagovat

Netuším, ale u mne asi záleží na afektu, zrovna v té chvíli, co bych dělala.

9 Black horse | 30. května 2009 v 17:32 | Reagovat

Hm, tak to nevím,...kdyby tam šla aspoň jedna holka přede mnou, následovala bych ji. Taky by hodně záleželo na mém rozpoložení,...

10 severka | 30. května 2009 v 18:48 | Reagovat

Proč nás to tak překvapuje? Vždyť to není zas tak dávno, kdy to byla pro každého muže samozřejmost slabším a ženám pomoci. Je to tím, že se zhoršilo chování mužů, nebo tím, že si my ženy už v životě mnohem více dovedeme poradit bez něčí pomoci? Možná obojí? Nicméně to bylo od nich moc hezké, že se obětovali pro vás a snažili se vás chránit.
Nemůžu říct, že jsem si stoprocentně jistá, co bych udělala, ale asi bych pomohla, pokud by tam bylo dítě nebo někdo slabší.

11 Narcisa | 30. května 2009 v 21:55 | Reagovat

MARIŠIEL, ty jsi taková samaritánka? To tě někdy využiju :-D

MEM, máš pravdu, hodně rozhodnutí jsou výsledkem aktuálního okamžiku.

SEVERKO, já mám velkou slabost pro muže, kteří mi otevřou dveře, pustí mě v tramvaji si sednout, pomohou mi s těžkými taškami s nákupem, zaparkují mi auto, když vidí, že se mi to na podesáté nepovedlo atd. Jsou to drobnosti, ale vždycky mi tak nějak rozsvítí den. Jsem zkrátka moc ráda, že i když to na první pohled tak působí, tak si lidé stále nejsou lhostejní a nekopou každý jen sám za sebe, prostě že se ze světa nevytratila taková ta lidskost a sociální soudržnost. Samozřejmě záleží jak kde, jak kdo a jak moc... Už moc kecám.

12 zdenulka | 30. května 2009 v 22:31 | Reagovat

Ciss, to musel bejt úžasnej zážitek.... Řekla bych, že gentlemanství nějak vyšlo z módy, a proto nás teď udivuje. Ale čím to je, že je někomu milejší tvrdej protiva než pozornej gentleman? My máme ve třídě taky jednoho hrozně pozornýho kluka a je za svatouška.... přitom je to milý když ti dá přednost ve dveřích apod. Nad tímhle jsem se nedávno zamýšlela a stejně jsem na nic nepřišla  :-?

13 severka | 31. května 2009 v 10:03 | Reagovat

Narcisko, souhlasím. Samozřejmě když je to vhodné, ale někdy stačí, když se na tebe někdo usměje nebo udělá pozornou maličkost a hned je člověku líp. Takových lidí je málo, ale jsou a to je dobře.

14 Iksa | 31. května 2009 v 12:57 | Reagovat

[6]: Ciss, myslím, že právě důvod, že vás neznali byl docela důležitej. Já mám třeba pocit, že kamarádi mě po letech považují za celkem nerozbitnou věc a pokud  nepotřebuju vyloženě pomoc (hodně očividně remcám, zoufám si a ták...) tak mě nechají, ať to zvládnu sama.  Ale pravda, že ti, s nimiž se člověk seznámí až jako dospělejší se docela snažej. (v tomto bodě jsem zásadně proti emancipaci, ne, vážně mne nepohoršuje, že mi někdo pomůže do kabátu, otevře mi dveře, odveze mě domů, aby se mi nic nestalo:-) )
Cizí kluci se hodně často ku podivu všech osob, zoufajících nad stavem společnosti, chovají podle těch starých zažitých pravidel a mě to baví :-) Člověk ocení, když mu někdo pomůže, takže za tím hledej tu jejich ochranitelskou část a užívej si, dokud ještě gentlemani nevymřeli ;-)
(okey, nejsem si úplně jistá, jestli to má hlavu a patu, ale měla jsem dlouhou noc s gentlemany :-D, tak mě to snad omlouvá, doufám. Si to večer ještě překontroluju)

15 veriik | 31. května 2009 v 20:34 | Reagovat

líbí se mi lidé o kterých si myslím že jsou na nic, lae za pár chvil se prokáže že jsou naprosto jiní....

a nevíte někdo když máte 3-dílnou knihu tak je trilogie, a když máte dílů 5, jak se to řekne?

16 Narcisa | 31. května 2009 v 22:15 | Reagovat

ZDENULKA, byl to opravdu úžasný zážitek. Já mám pro gentlemany slabost.

SEVERKO, máš pravdu.

IKSUŠKO, u mě je to zase naopak. Stačí abych řekla, že někam musím zajít nebo něco vyřídit a oni se můžou přetrhnout :-D

VERIIKU, je to pentalogie.

17 veriik | 1. června 2009 v 13:39 | Reagovat

díky moc..já jsem to věděla...ale jen si vzpomenout...potřebovala jsem to do slohovky....fakt moc díky

18 Markie | Web | 1. června 2009 v 15:17 | Reagovat

Tak jsem si konečně řekla, že je čas vrátit se zpátky z myšlenek na Španělsko do reality, poslušně jsem si vybalila a rozhodla se taky něco napsat k tomu tvému zážitku, Narcisko :-) Předně musím říct, že mě to taky hodně překvapilo. Nějak jsem si už zvykla, že když něco někdo udělá, požaduje za to také něco nazpátek. Ne, že bych to schvalovala, ale zdá se mi, že takový je dnešní život. Každopádně mě ti kluci překvapili. Sice by se mi asi nelíbilo, kdyby se mě někdo pokoušel uklidnit a vzal by mě kolem ramen, nemůžu ale vědět jistě, jak bych se v té situaci zachovala. Možná bych přecijenom byla tomu dotyčnému vděčná. A jestli bych sama někomu pomohla? Slabšímu ano, ale v takové situaci, když tam jsou holky stejně staré a silné jako já, bych si nejspíš řekla, že to musí zvládnout samy... Ale cizí pomoc bych přijala ráda.  ;-)

19 Narcisa | 2. června 2009 v 9:47 | Reagovat

VERIIK: Já jsem si na to taky nemohla vzpomenout, musela jsem se zeptat :-) Nemáš zač.

MARKIŠKU, doufám, že sis to ve Španělsku užila. Moc jsi mi chyběla. Byla jsem u tebe na blogu, ale nevím teď kam dřív skočit, tak jsem ještě nezvládla ti napsat komentář k poslednímu článku. Přitom toho mám tolik na srdci :-) Taky mi přijde, že dneska je všechno bráno na principu směnného obchodu. Ne vždy, to je ale tak úplně pravda.

20 Styx | Web | 2. června 2009 v 21:56 | Reagovat

Narcisko, nikde jsem nenašla žádnou poštovní schránku, kde přijímáš poštu, tak ti házím dopis sem, doufám, že se tady neztratí.

Pozvánka.
Drahá Narcisko. Zvu tě na velkolepou akci do naší kavárny. Těším se. Styx.
http://snape.blog.cz/0906/x

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.