Hra na válku

6. dubna 2009 v 9:36 | Narcisa
Ze sbírky jednorázovek Short Black stories
Přístupnost: od 12 let
Postavy: Bellatrix, Sirius, Andromeda, Regulus a Narcisa Blackovi
Kategorie: AU (upravila jsem věkové rozdíly tak, aby byly postavy zhruba stejně staré)

A/N: Věnováno Šedoočce za to, že ji mám. Zároveň jí patří i velké díky za beta-reading. R&R


Hra na válku

Prý existují hry, ve kterých se i vítěz může stát poraženým. Výhra je prý v těchto případech jen bezcennou nálepkou, ubohou trofejí, a hru pak prý člověk vnímá jako absurdní honbu za falešnou výhrou. Je to jen snůška laciných žvástů, která i z těch nejsilnějších dělá bandu lítostivých a soucitných hlupáků.

Posledních čtrnáct dní v červenci jsme vždycky trávili u strýčka Alpharda. Já, Andy, Cissy, Siri a Reggie, všichni pohromadě, naše velká a neúnavná parta, naše nerozlučná pětka.
Strýčkovo honosné sídlo stojící na západním pobřeží Británie mělo všechno, co nám doma chybělo, a nabízelo všechny možnosti, které nám byly doma upírány. V zahradě nerostly žádné šlechtěné keře a květinové záhony, kterým bychom se museli vyhýbat, v domě neexistovaly pokoje, do kterých bychom měli vstup zakázán, v kuchyni jsme mohli kdykoli sníst všechno, na co jsme měli chuť, v moři jsme se mohli koupat až do setmění a v přilehlých lesích jsme směli trávit tolik času, kolik jsme chtěli. Strýčkův domov byl našim královstvím. Vytvořili jsme si z něj hřiště našich nikdy nekončících dětských her, místo, kde se naše fantazie stávaly skutečností.
Dokud bylo všechno jenom hra, byla to legrace a my jsme mohli všechno. Byli jsme nesmrtelní, nezranitelní, jedním dlouhým krokem jsme překračovali bezedné propasti, létali jsme bez křídel, čarovali bez hůlek, jen tak z ničeho jsme stavili hrady, pomocí písku jsme prolétávali krby až do nejzazších cípů světa a pouhým natažením ruky jsme dosáhli až k nebesům a proháněli se v mracích. V našich hrách nebylo nic nemožné.
Jenže každá hra má i svůj konec.

Andy vyskočila z našeho úkrytu, odfoukla si z tváře pramen hnědých vlasů a namířila svou hůlkou z třešňového dřeva na smějícího se Reggieho a Cissy.
"Mdloby na vás," křikla a z její hůlky vystřelil rudý záblesk. Reggie kolem nich jen tak tak stihl vytvořit zlatavý štít, kdo kterého se Andynino kouzlo neškodně vpilo. Tlaková vlna je oba srazila k zemi, kde udělali v jehličí několik kotoulů.
"Dobře, Andy!" pochválila jsem její přesně mířenou střelu, když se znovu přikrčila za naší barikádu ze dvou padlých kmenů. "Rozdělíme se, já si vezmu Siriuse a ty Ciss a Reggieho," seznámila jsem ji se svým geniálním plánem.
"No, to teda ne. Tahle hra je o týmech, když se rozdělíme, už nebudeme tým," prskla vztekle a probodla mě pohledem. Vypadala u toho jako máma.
"Tak vylezte! Nebo se bojíte?" zakřičela Cissy svým zvonivým hláskem a její kletba trefila kmen, za kterým jsme se schovávaly, tak mocně, až se z něj odštěpilo několik třísek a ty přistály Andy ve vlasech.
"Nejsi žádná velitelka. Já jsem starší a já tady poroučím, takže to bude, jak jsem řekla," odsekla jsem jí. Štvala mě tím, jak pořád chtěla o něčem rozhodovat a jak nás neustále komandovala. Možná ještě víc mě rozčilovalo, že ji všichni ostatní poslouchali.
Aniž bych se na ni třeba jen koutkem oka podívala, proplazila jsem se po zemi podél padlého kmenu a nepozorovaně se ztratila v nejbližších keřích. Našla jsem si bezpečný úkryt za malým košatým smrčkem. Z nedalekého prostranství se ozývaly výkřiky a rány po zásazích kleteb do okolních stromů. S bušícím srdcem jsem pevně sevřela svou dvanáct palců dlouhou hůlku, zhluboka se nadechla a opatrně vyhlédla.
Sirius stál kousek od Reguluse bojujícího po boku Cissy proti Andy a rozhlížel se kolem dokola. Nepochybovala jsem o tom, že mě právě hledá. Zákeřně jsem se uchichtla. Neměl proti mě šanci. Měla jsem ho přesně tam, kde jsem ho potřebovala mít. On neviděl mě, ale já jeho ano. Byla jsem ve výhodě a hodlala jsem ji plně využít.
S bojovým výkřikem jsem vyskočila ze svého úkrytu připravena ho okamžitě zneškodnit. On byl ale jako vždy rychlejší. Všiml si mě a okamžitě zareagoval. Jeho kletba minula mé pravé ucho jen o kousek a stromek, za kterým jsem se ještě před chvíli schovávala, pohltily rudé plameny.
"Co ten zděšený výraz, Bello?" zachechtal se sebevědomě Sirius. Nesnášela jsem ten jeho samolibý úsměv, kterým mi vždycky naznačoval, že má nade mnou navrch. Sirius byl vždycky ve všem lepší a to mě vytáčelo.
"Expeliarmus!" vykřikla jsem naštvaně, ale on mé kouzlo lenivým pohybem hůlky odrazil tak snadno, jako by to dělal snad už tisíckrát. Tak hrozně moc jsem toužila ho porazit. Alespoň jednou v životě jsem to chtěla být já, kdo ho srazí na lopatky. Nenáviděla jsem ty naše remízy, které jsem si musela vydobýt až křikem. Tentokrát jsem musela vyhrát.
"No tak, snad se zmůžeš na něco lepšího!" vysmíval se mi a já vzteky přímo zuřila. Ten posměšný tón jeho hlasu mi v hlavě zněl jako ozvěna. Jak já ho nenáviděla…
"Avada kedavra!" zařvala jsem jak nejsilněji jsem dokázala, z mé hůlky vystřelil jedovatě zelený paprsek a zasáhl Siriuse přímo do prsou.
Chvíli zůstal nehybně stát. Oči měl otevřené dokořán a na rtech mu stále ještě hrál ten posměšný úšklebek. Potom se zhroutil k zemi, kde zůstal nehybně ležet. Z ruky mu vypadla hůlka. Srdce se mi zastavilo. Všechen pohyb jakoby s dunivým dopadem jeho těla na zem ustal. Ohlušující ticho prořízl jen Cissin zděšený výkřik.
Stála jsem jako zmrazená s hůlkou stále namířenou do místa, kde ještě před chvílí stál. Viděla, jak Andromeda seskočila z kmene, na kterém stála, běžela k Siriusovi a začala jím nekontrolovatelně třást.
Teď už musel vstát. Nebyl mrtvý, jen to předstíral. Každou chvíli musel vyskočit na nohy, začít se smát tím svým šíleným smíchem a posmívat se nám, že jsme mu na to divadlo skočili.
On se ale nehýbal. Andy jím třásla ze všech sil a hlava mu jen bezvládně klimbala ze strany na stranu.
"Tys ho zabila!" křikla na mě zoufale Andy se slzami v očích a mě se bolestivě sevřelo hrdlo.
To nemohla být pravda! Vždyť to byla jen hra. V ruce jsem už netřímala hůlku z bezového dřeva a jádrem z žíně jednorožce. Najednou to byla jen větvička, kterou mi Sirius utrhl z větve dubu. Strom, který Sirius zapálil, vypadal, jakoby nikdy nehořel, a na místě, kam Cissa trefila kmen, za kterým jsme se s Andy schovávaly, nebylo ani stopy po zásahu nějakým kouzlem. Zmizely všechny ty barvy, ve kterých jsme žili náš druhý nesmrtelný život a ve vzduchu už nebyla cítit ta vzrušující síla magie.
Když to ale byla jen hra, proč Sirius ležel nehybně na zemi, proč nad ním Andy brečela a Reggie, na něj jen šokovaně zíral a hrudník se mu divoce zvedal a zase klesal pod rychlým náporem vzduchu. Když to byla jen hra, proč Cissa tak usedavě plakala a já se celá třásla a zoufale toužila po tom, aby se Sirius probudil.
"Zakázaná kletba," zašeptal Reggie do vzlyků, vycházejících z hrdel mých sester. Přestože promluvil velmi tiše, zdálo se mi, jakoby přímo zařval. Ten jeho tichý šepot plný zděšení mě vyděsil víc, než cokoli jiného. "Cos to udělala?" Nebyla jsem schopna se na něj podívat. Ten jeho pohled bych nebyla schopna vydržet.
"Siriusi!" slyšela jsem vykřiknout sama sebe a rozechvělý tón vlastního hlasu mě vystrašil skoro stejně jako ten Regulusův.
Rozběhla se k Siriusovi. Přestože ležel sotva pár metrů ode mě, zdálo se mi, jako kdybych uběhla snad míli. Bezohledně jsem od něj odstrčila Andromedu, popadla ho za ramena a zatřásla jím. "Vstávej!" zařvala jsem na něj hystericky. Rty se mi třásly. Cítila jsem na sobě pohledy všech přítomných. "Tak vstávej!" křikla jsem znovu avšak o poznání tišeji. On ale nevstal. Místo toho otevřel oči a začal se smát.

Se Sirusem to byla vždycky jen hra. On se nikdy nesměl brát příliš vážně. Hrál si s námi se všemi jako kočka s myší. Ten den prohrál poprvé a přestože já jsem byla vítěz, ani zdaleka jsem se tak necítila. Porazila jsem Siriuse. Poprvé v životě jsem byla ta, která ho přelstila. Vyhrála jsem, ale místo obdivu a pochval jsem si za své vítězství vysloužila jen odtažité pohledy plné strachu a zděšení.
Ten den se ze Siriuse stala hvězda. Cissa, Andy i Reggie ho neustále objímali a poplácávali po rameni, jako by se skutečně vrátil z říše mrtvých. Dalších několik dní byl Sirius pro všechny ten, kdo přelstil smrt, a na mě se už nikdo z nich nepodíval stejně jako dřív.

Když jsme se se Siriusem potkali o mnoho let později, začali jsme hrát stejnou hru znovu. Bylo to jako vrátit se časem až na to, že ty barevné paprsky tentokrát nebyly výplodem naší fantazie a všechno bylo až nějak hrozně děsivě reálné.
Vysmíval se mi stejně jako tehdy a dráždil mě tím svým jízlivě posměšným úšklebkem, jako by pochyboval o mých schopnostech. Z mých úst tehdy vzešla slova, která tu hru definitivně ukončila. Tentokrát Sirius opravdu prohrál a já byla konečně vítěz.

 


Anketa

Jak se vám líbila povídka Hra na válku?

Výborná
Dobrá
Průměrná
Nic moc
Hrůza

Komentáře

1 Black horse | 6. dubna 2009 v 10:10 | Reagovat

No, zrovna dneska jsem si říkala, kdy asi přidáš short Black story. Je tu! Upřímně, nevím co si o tom mám myslet. Snůšku tak smíšených pocitů jsem už dlouho nezažila. Moc se mi to líbilo! Hlavně na začátku Siri a Reggi-to mě fakt dostalo...=o)

2 Narcisa | 6. dubna 2009 v 10:20 | Reagovat

BLACK HORSE: Tak to bude asi telepatie. Tuhle povídku jsem chtěla přidat až o víkendu, ale beta měla včera plodný den a tak si mě udělala čas dřív. Jsem ráda, že se ti to líbilo. Smíšených pocitů? Teď nevím, jestli je to dobře nebo špatně... Dneska si opět sedím na vedení.

3 Black horse | 6. dubna 2009 v 10:38 | Reagovat

Tak to znám...Smíšené pocity?A to je to, co se nedá vysvětlit. No prostě, nejsem si jistá, co si o tom mám myslet. Vím, že víš co to znamená. Jen já si taky sedím na vedení!  =o)

4 Lenna | E-mail | 6. dubna 2009 v 12:47 | Reagovat

omg, zase jeden z tvých skvělých příspěvků..... nemám co dodat, je to porstě úžasný jako vždycky...... jo a možná tě to už otravuje ale já se nemůžu nezeptat, kdy bude můj život mezi blacky????? sem hrozně nedočkaá...xD

5 Narcisa | 6. dubna 2009 v 13:08 | Reagovat

BLACK HORSE: Doufám, že sis v té povídce našla alespoň něco, co se ti líbilo. Já jsem poslední dobou pořád nějaká zpomalená :-)))

LENNIČKO, děkuju moc za chválu.

Já už asi nebudu vůbec nic slibovat, protože to nikdy nedodržím. Jsem hrozná, vím. Tentokrát to ale výjimečně není moje chyba. Betě odstavili počítač, takže proto se to seklo. Navíc po mě asi bude chtít přepsat některé části, takže... Mrzí mě to.

Někdy se až tou vaší nedočkavostí na další kapitolu MŽMB bojím, že až to dopíšu, už tady nepřijdete :-(

6 Black horse | 6. dubna 2009 v 16:18 | Reagovat

Ale Narcisko, vždyť my přijdeme vždycky! Já sem nechodím jen kvůli MŽMB. Nejdřív i k vůli ostatním povídkám a tak, ale teď hlavně DÍKY tobě.

7 wolyt | 6. dubna 2009 v 16:29 | Reagovat

Cis, to bylo krásné!:)

Moc se mi líbilo, jak jsi vykreslila jejich svět plný barev, bez jakýchkoliv hradeb a omezení.

Nerozlučná pětka, a jak to s nimi dopadlo.

Sirius, vždycky ten nejlepší, Bella, která chce být alespoň jednou první...

Tak možná proto?

Mám ráda povídky tohohle typu, tak jsi mě moc potěšila:).

Děkuji:-*

8 Lenna | E-mail | 6. dubna 2009 v 18:06 | Reagovat

Narciska: můžeš počítat že já přijdu vždycky..... si moje oblíbená autorka a na ty nikdy nezapomenu....:) nedělej si starosti že tady nebude nikdo kdo by to četl protože ikdyby se někteří lidi nevrátili je to internet a najdeš si zase nové lidi kteří budou obdivovat tvé dílo, opravdu tohle je jediný nad čím bych se trápila:D takže bych ti řekla jen toto: Kdo si počká ten se dočká, a kdo si nepočká ten má hold smůlu! xD

9 Markie | Web | 6. dubna 2009 v 18:38 | Reagovat

Narcisko, je to moc krásné :) Nejdřív to byly jen děti a tím dnem se všechno změnilo... moc se mi líbí ten přechod. Chudák Bella, je mi jasné, že nemohla být vždycky tak krutá, jak ji známe, ale že by to měla až takové, to mě nenapadlo. Moc hezky jsi vylíčila to napětí, tu touhu konečně být první, když jsem to četla, nemohla jsem se dočkat, co Bella konečně udělá... Avadu jsem tak trošku čekala a musím se přiznat, že jsem v tu chvíli s Bellou tak soucítila, až jsem jí přála, aby udělala Siriusovi něco, co by pořádně bolelo, aby konečně byla ,,ta první". Škoda, že to nakonec nedopadlo tak, jak čekala, ale chápu reakci ostatních, museli být určitě zděšení a taky rádi, že se Siriovi nakonec nic nestalo... Skvěle napsané bylo i pokračování toho jejich vztahu - nezměnil se, jen se tak nějak posunul na ,,vyšší úroveň"... Ironií bylo, že Sirius nakonec zemřel podobným způsobem, jako když na něj Bella seslala Avadu poprvé... to byl opravdu skvělý nápad, napsat to takhle... Jejda, jsem se nějak rozepsala :) Já si prostě nemůžu pomoct, ale mě tak šíleně baví rozebírat rodinu Blacků :))

10 Narcisa | 6. dubna 2009 v 19:12 | Reagovat

BLACK HORSE: :-*

WOLYT: Těší mě, že sis všimla těch neomezených možností dětského světa. Dlouho jsem to přepisovala a takhle to nakonec dopadlo :-))) Mám ráda Bellatrix v roli té věčně druhé ať už soupeří s Andromedou nebo se Siriusem. Nerozlučná pětka? To je ale ironie, co? Děkuju :-*

LENNA: Jsi zlatíčko :-*

MARKIE: Tvůj komentář se mi moc líbí, protože jsi do něj vypíchla věci, které jsou v té povídce klíčové. Nedokážu si představit, že by onen den v lese jejich vztahy nijak nepoznamenal. Přestože si z nich Sirius jen vystřelil, nic to nemění na tom, že ho Bella "zabila". To s tou Avadou jsem tam hrozně moc chtěla dát a chtěla tak i tou Siriusovou citací z originálu vytvořit kontinuu s tou jeho smrtí ve Fénixově řádu. Strašně jsem toužila po tom z té hry udělat takovou tu hořkou ironii osudu. Děkuju za tak nádherný komentář. Moc si ho cením :-*

11 veriiik | Web | 7. dubna 2009 v 20:05 | Reagovat

opravdová nádhera...už se těším na další kapitolku....celé je to tak hodně logicky udělané, že do sebe všechno krásně zapadá a člověk nemá pochyby, že se to doopravdy stalo.......

12 Luna Dae | Web | 8. dubna 2009 v 0:03 | Reagovat

No co říct, snad jen KRUCI JÁ TO ÚPLNĚ ŽERU.... Narcisko tohle bych do tebe neřekla.... Takhle krutá (romantická spisovatelka) můžeš bejt jenom ty.. u konce se mi rozklepaly kolena... (ještě, že jsem seděla)...

13 Narcisa | 8. dubna 2009 v 8:03 | Reagovat

VERIIIKU, děkuju moc. Těší mě že se ti to tak líbí a že ti to zapadá do originálu :-*

LUNIČKO, děkuju za tak procítěný komentář. Já a krutá a romantická spisovatelka? To je teda poklona. Až se červenám :-)

14 Iksa | 8. dubna 2009 v 18:26 | Reagovat

no, řekněme že dostala druhou šanci a pořádně jí využila. Otázkou je, jak by se celý příběh odvíjel, kdyby se Siri přestal chovat jako frajer a neprovokoval... třeba by byli šťastná čistokrevná rodinka a  milovali by se a množili s vlastními příbuznými :o)

Aneb... mohl si za to sám...

nebo taky... neměla s ním vůbec hrát, ale ta touha po vítězství...

15 Narcisa | 8. dubna 2009 v 18:56 | Reagovat

IKSA: Myslím, že zásadní problém těch dvou je v tom, že jsou oba stejní. Oba jsou sebestřední, posedlí vítězstvím a touhou po tom být nejlepší. Sirius Belle těmi svými pošklebky dává najevo, že ho nemůže porazit a Bellu to rozčiluje natolik, že to pak dopadlo tak jak to dopadlo. Byli by šťastná čistokrevná rodinka? :-))) Jo, možná jo, ale byla by plná podivných dětí s inteligencí pod 50 :-) Sirius si mohl sám za spoustu věcí. On v podstatě celý svůj život tak nějak propásl... Ale to už je na jinou povídku :-) Děkuju za krásný komentář :-*

16 Bella Snapeová | 16. dubna 2009 v 18:23 | Reagovat

Při čtení jsem se musela usmívat, ne že by tvá jednorázovka byla nějak směšná, ale hodně se podobá naší rodině, jenom nás není 5 ale 3. Bratranec, který se neustále někomu posmívá, je skoro ve všem nejlepší a má velké ego, tím mi připomíná Siriuse. Sestřenice vždy byla a je takovou pyšnou, rozmazlenou princeznou, v ní prostě vidím Narcisu. A nakonec já, Belatrix,dost podobná svému bratranci, nepřiznám vlastní chybu, jsem tvrdohlavá, někdy sarkastická, musím vždy vyhrát a často se s bratrancem škádlím a přeme se o něco. Jen doufám, že se to nikdy nevyhrotí jako tady, protože jsou pro mne oba strašně důležití. Vlastně je beru spíš jako bratra a sestru. Ale co tady kecám o sobě :-D Tvá povídka mě donutila se zamyslet nad našimi vztahy v rodině a děkuji ti za to Narcisko :-*

17 Narcisa | 20. dubna 2009 v 1:23 | Reagovat

BELLUŠKO, je vidět, že nejsem jediná, která ve světě, který mě obklopuje, vidím samé spojistosti se světem HP. To mě moc těší. Neděkuj, nemáš zač. To spíš já :-*

18 Marišiel | 7. května 2009 v 11:56 | Reagovat

Milá Ciss, když jsem četla úvod této jednorázovky o tom, že vítěztví ne vždy chutná po jahodách, šrotovalo mi hlavou, co tím myslíš a jak na tuhle hříčku vymyslíš pointu. A když sem to pak dočetla, bleskla mi hlavou jediná myšlenka - že Narcisa je geniální. Měla si opravdu úžasný nápad, který si dokázala napsat přesně tak, jak si zaslouží. Opravdu smekám před tvoji dovedností vylíčit přesně atmosféru děje a pocity hlavní hrdinky a jak dokážeš vytvořit neočekávané spojitosti.

Držím palečky, abys už měla za sebou tu bakalářku a mohla se věnovat příjemnějšímu psaní (napřílad MŽMB, na jehož pokračování se velice těším) :-) M.P.

19 Narcisa | 7. května 2009 v 12:56 | Reagovat

MARIŠIEL, díky hrozně moc. Tu myšlenku jsem nosila v hlavně hrozně dlouho, tak si zasloužila být hozena na papír (vlastně do el. podoby). Bakalářka mi přerůstá přes hlavu, ale pořád věřím, že to nějakým způsobem zvládnu. MŽMB už jsem začala v jedné slabé chvilce psát a jsem za půlkou kapitoly. Zbytek mám v hlavě takže snad to příští týden dopíšu. Moc bych chtěla.

20 Maeve | Web | 18. září 2011 v 21:58 | Reagovat

Panebože... Čím to děláš že je to tak úžasně napsané? Chviličku jsem si vážně myslela že Siriusek umřel, ale pak si mě z toho zlého snu vytáhla a vtáhla do něčeho úplně jiného. Bellyiných pocitů. Nádhera.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.