9. kapitola - Nemusíš nic vysvětlovat

17. února 2009 v 19:03 | Narcisa
Přístupnost: od 12 let
Postavy: Sára, Regulus, Sirius, James a Lily

A/N: Byla bych vám moc vděčná, kdybyste mi napsali, konkrétně jaké věci se vám ne/líbí a jak chcete, aby tahle povídka pokračovala. Máte jedinečnou možnost ovlivnit děj, tak toho využijte. Věnováno všem, kteří mě bombardovali komentáři a maily.

Za beta-reading moc děkuji mojí nemocná chudince Hvězdiče Wolfce a zároveň se jí moc omlouvám, že jsem ji tak popoháněla.


Nemusíš nic vysvětlovat

Je zvláštní, jak jeden kratičký okamžik, během kterého se rozhodnete udělat něco jinak než je u vás obvyklé, vám může vzít vše, o čem jste snili. Nemusí přitom jít ani o nějaké velké rozhodnutí. Stačí jen něco udělat trochu jinak. Například se jen tak usmějete na někoho, komu jste se až do té doby vyhýbali, popovídáte si s ním nebo přijmete jeho pozvání na schůzku.
Zásadní problém je v tom, že i když se jedná byť jen o kraťoulinkou chviličku, to, co ve finále rozhoduje o tom, jak moc bude ten moment zlomový, není jeho délka, ale shoda nešťastných náhod, které ten okamžik rozhodování doprovázejí a ovlivňují. V mém případě ani tak nejde o náhody jako spíš o souhru neblahých okolností, které mě donutily udělat to, na co bych se za normální situace ani neodvážila pomyslet.
Nevzpomínám si na ten kratičký okamžik rozhodování se, zato se mi moc dobře vybavují ty okolnosti, které mě donutily jednat. Naprosto jasně si vzpomínám na ten Irmin vítězoslavný škleb, když toho večera odcházela z ložnice zavěšená do Siriuse, a taky na to, jak se Sirius ještě ve dveřích otočil a nejistě se usmál, jakoby ho snad někdo nutil s Irmou na ten hloupý večírek jít. Byl to přece Sirius Black a ten si vždycky dělal, co chtěl. Neexistovala pro něj žádná pravidla a žádné zákazy. Nebylo nic, co by nemohl. Přesto všechno se ten večer tvářil, jakoby šel na popravu. Všechno, co se stalo pak, bylo dílem právě těchto okolností.
Ironií je, že taková chvilička, během které jsem se rozhodla zvednout se z postele, navléknout se do společenského hábitu a jít za Regulem na ten jeho utajený večírek, odstartovala celou sérii dalších událostí, které mě ve finále připravily o to, na čem mi nejvíc záleželo. Naděje, že se snad se Siriusem dáme někdy dohromady, se vytratila jako pára nad hrncem.
Se Siriusem to v těch dnech bylo komplikovanější než kdykoli předtím. Mlčky jsme se míjeli na chodbách jako bychom se neznali. Vyhýbal se mi pohledem, jak jen to šlo, a když už se na mě podíval, bolestivě se mi ten jeho pohled plný neskrývaného zklamání zabodl do srdce. Výčitky svědomí mě pronásledovaly na každém kroku a já si připadala hrozně.
Aby toho ale nebylo málo, vydala jsem se za Regulem znovu a utáhla si tak oprátku kolem krku ještě víc. Možná proto, abych měla jistotu, že tentokrát už skutečně přijdu o úplně všechny zbytečky naděje. Lidé jsou zkrátka nepoučitelní a jejich naivita nezná mezí. Zvlášť pokud jde o mě.

"Chtěla jsem ti poděkovat, že jsi se o mě tu noc postaral," řekla jsem Regulovi po hodině Lektvarů. Narcisa odešla v doprovodu Bartyho a on zůstal v učebně sám. Bylo to poprvé od té noci, kdy mě našel zakrvácenou na okraji Zapovězeného lesa, co jsem našla odvahu si s ním o tom promluvit. Musela jsem. On byl klíč k zjištění toho, co se to se mnou té noci dělo.
"Ty bys pro mě určitě udělala to samé," odmávl to ledabyle a důkladně zazátkoval několik lahviček na vzorky. "Co se vůbec stalo?"
"Na to samé jsem se chtěla zeptat já tebe," řekla jsem pomalu a snažila se na jeho tváři zpozorovat sebemenší náznak toho, že nevědomost jen předstírá. On ji zkrátka předstírat musel! Vždyť přece musel vědět, co se tu noc stalo. Byl tam se mnou. Byl jediný, kdo mi to mohl říct.
Regulus se ale zatvářil poněkud zmateně. "No, já jsem tě jen z hradu zahlédl u lesa a šel za tebou. Celou dobu jsi tam jen stála a tu krev jsi už měla na sobě. Tu noc jsem ti už přece říkal, že nic nevím." Zřejmě to skutečně to nevěděl. To nemohla být pravda! On byl moje jediná šance, jak se dopídit pravdě.
"Našel jsi něco v tom lese?" zeptala jsem se na to, co mě tížilo ze všeho nejvíc. Hrdlo jsem měla strachem úplně stažené. Na jednu stranu jsem chtěla znát odpověď a zbavit se konečně té spalující nejistoty, ale na druhou jsem na tohle všechno chtěla konečně zapomenout a jít dál. Jeho odpověď ze mě právě teď mohla definitivně udělat vraha.
"Nic tam nebylo. Ani žádné stopy nebo další krev. Prostě nic." Při těch slovech si naházel všechny věci do brašny a tvářil se, jakoby se nic nestalo. Jako kdyby to všechno bylo úplně normální!
"Řekni mi, prosím, pravdu," prosila jsem ho, když jsme vyšli z učebny.
"Sáro," zastavil se a podíval se mi zpříma do očí. "Nevím jak je možné, že si nepamatuješ, co jsi tu noc dělala venku, můžu tě ale ujistit, že v tom lese jsem opravdu nic ani nikoho nenašel."
Na chvíli bylo ticho. "Dobře, věřím ti," řekla jsem upřímně. Nebyl důvod podezírat ho ze lži.
"V něčem takovém bych ti přece nelhal."
"Já vím," pronesla jsem tiše.
"Napadlo mě," zarazil se, počkal až nás mine skupina prváků a pak zašeptal: "Napadlo mě, co kdybychom se spolu někdy sešli. Našli bychom si nějaké tiché místo, kde by nás nikdo nerušil, a všechno to spolu v klidu probrali?"
"No, já nevím." Nebyla jsem si jistá, jestli do toho, co se se mnou děje, chci zasvětit další osobu a už vůbec jsem si nebyla jistá, jestli do toho chci zasvětit právě Regula. Na druhou stranu, třeba bych z něj mohla dostat víc informací. Třeba mi chtěl říct něco, co bylo skutečně důležité a co se na školní chodbě zkrátka řešit opravdu nedalo.
"Nebudu tě přemlouvat, ale kdyby sis chtěla promluvit, stačí říct," řekl tiše a usmál se jedním z těch perfektních blackovských úsměvů.
Regulus byl hodný kluk. Nikdy se ke mně nechoval zle a já pro něj měla odjakživa slabost, která byla zřejmě způsobená tím, jak moc byl podobný Siriusovi. Remus a ostatní kluci ho ale považovali za vypočítavého a sobeckého idiota. Nenáviděli ho a já nikdy nedokázala pochopit proč. A když se na to tak dívám zpětně, nevím to ani teď.

V knihovně téměř nikdo nebyl. Byl nádherný lednový den a většina studentů využila volné odpoledne k zimním radovánkám. Já zůstala na hradě. Už od rána mě bolela hlava a navíc jsem potřebovala napsat esej o karkulinkách pro jednoho mrzimorského třeťáka. Mezi regály s knihami o obraně proti černé magii jsem ale narazila na Siriuse.
Stál u police u okna a s rukama hluboko v kapsách a hlavou vykloněnou do strany si prohlížel hřbety vystavených knih. Sluneční paprsky se mu třpytily ve vlasech a jeho dokonale tvarované rty se neslyšně pohybovaly v rytmu slov, které četl z obálek. Po chvíli mu po tváři přelétl letmý úsměv, narovnal se a vytáhl z police obzvláště tlustou knihu ve starých deskách. Svým typickým gestem si odhrnul vlasy z očí a začal v knize spěšně listovat. Zřejmě něco hledal.
Chtěla jsem se otočit a odejít, ale nedokázala jsem se ani pohnout. Jakoby mě tam někdo přikoval. Minuty plynuly a já tam mlčky stála a zírala na něj jako na nějaký přízrak, jako na nějaké božské zjevení, které jsem mohla jen jediným svým pohybem vyplašit a on by zmizel do neznáma. V břiše mě šimralo cosi zvláštního a v uších jsem slyšela tlukot vlastního srdce.
Po chvíli jakoby můj pohled vycítil, zvedl od knihy zrak a podíval se přímo na mě. Leknutím jsem sebou trhla a nemotorně bokem narazila do nejbližšího regálu, ze kterého vypadlo pár knih a ty s ohlušující ránou dopadly na podlahu. Ve spáncích mi divoce tepalo. Rychle jsem se sehnula k zemi a začala knihy sbírat, přičemž jsem se snažila zakrýt rozpaky. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Takhle hloupě se nechat přistihnout při činu, jsem dokázala snad jedině já!
"Ahoj," pozdravil mě tím svým mírně nakřaplým hlasem, dřepl si vedle mě a pomohl mi knihy uložit zpátky do police.
"Ahoj," oplatila jsem mu pozdrav, aniž bych se na něj jen podívala. Cítila jsem, že jsem rudá až za ušima, a tak jsem se pohledem do jeho bezchybné tváře nechtěla znemožnit ještě víc. "Co tady děláš?" slyšela jsem říkat sama sebe a protahovala zasunutí poslední knihy do regálu jak jen to šlo. Když jsem se ale už dvakrát ujistila, že je tam ta kniha opravdu na doraz, donutila jsem se vzhlédnout. Déle už jsem se tomu vyhýbat nemohla. Na tváři mu hrál nic neříkající výraz.
"Remus si myslí, že je na čase začít se učit na OVCE a když James zjistil, že se s námi bude učit i Lily, tak mě donutil se k nim přidat," vysvětlil a kývl hlavou kdesi za mě. Otočila jsem se a u stolu na druhé straně knihovny zahlédla sedět téměř kompletní sestavu nebelvírského sedmého ročníku. Když jsem si uvědomila, že na nás měli všichni nádherný výhled a mohli si všimnout, jak dlouho jsem tady stála a dívala se na Siriuse, bolestivě se mi stáhlo hrdlo. Jediné, co mě uklidnilo, bylo, že všichni seděli s hlavami zabořenými v knihách. Jen James se bradou opíral o několik na sobě naskládaných knih na stole a zasněně zíral na Lily. "Dlouho jsme spolu nemluvili," řekl tiše Sirius, maličko se usmál a já konečně začala cítit, jak se mi z tváří vytrácí horkost.
"Jo, to máš pravdu," vypadlo ze mě poněkud přiškrceně. Od toho incidentu s Regulovým svetrem jsme spolu prohodili sotva pár slov. Chvíli bylo ticho.
"Promiň, nechtěl jsem, aby to tehdy vyznělo tak, že mi vadí, že s bráchou něco máš," pronesl tiše a trochu se zamračil. Zhluboka jsem se nadechla. Tohle téma jsem s ním rozhodně probírat nechtěla. A už vůbec ne tady a teď. "Jenom mě to zarazilo. Potřeboval jsem chvíli, abych si na to zvyknul." Nastalo ticho, během kterého se na mě díval stejně smutným pohledem jako tehdy, když se mi před pár dny omlouval za ten polibek.
"To nic." Začala jsem si připadat hloupě, protože on se mi vlastně ani neměl za co omlouvat. On přece nic neudělal. To já bych ho měla prosit o odpuštění, protože to já jsem to všechno podělala. "Pořád se mi za něco omlouváš. Za nic nemůžeš. Nemusíš to dělat."
"Promiň," zašeptal a když mu došlo, co právě řekl, hořce se tomu zasmál. "Poslední dobou se před tebou chovám jako idiot." Vypadal, že to, co říká, myslí upřímně a je mu to všechno moc líto. Pokud jsem si předtím připadala hrozně, teď jsem si připadala ještě hůř.
"Víš, já a Regulus…" začala jsem pomalu a sváděla vnitřní boj o to, zda mu mám či nemám říct konečně pravdu. Sirius mě ale rychlým gestem přerušil.
"Sáro, mě nemusíš nic vysvětlovat. To je jenom mezi tebou a mým bráchou a mě ani nikomu jinému do toho vůbec nic není," vychrlil ze sebe rychle. "Removi jsem samozřejmě nic neřekl, protože ten tě má za světici, a já nejsem zrovna ta pravá osoba, která by mu měla zkazit iluzi," dodal s pobaveným úsměvem na rtech a prohrábl se ve vlasech.
"Remus si myslí, že jsem světice?" zasmála jsem se a otočila se do míst, kde seděl. Zuřivě listoval v nějaké knize a druhou rukou bubnoval prsty o desku stolu.
"Někdy mi to tak přijde." Nevěřícně zakroutil hlavou. "Nechceš si jít přisednout k nám?" zeptal se a kývl směrem ke stolu, který obsadili jeho spolužáci.
"Ne, díky. Nechci vás rušit." Představa, že bych měla psát esej o hloupých karkulinkách vedle nejlepších studentů na škole, kteří se učili pokročilou magii, ve mně vyvolávala paniku.
"Škoda, doufal jsem, že by ses mohla přidat ke mně a Peterovi. Počítáme, kolikrát Lily zvedne oči od knihy, aby se ujistila, jestli se na ni James pořád ještě dívá."
"Lákavá nabídka, ale já se radši budu učit sama," trvala jsem na svém. "Potom mi dejte vědět, kolik jste napočítali."
"Tak dobře," zasmál se tiše a vydal se za ostatními.

Od té doby jsem se Sirusem vycházela stejně jako dřív. K nelibosti všech holek na škole jsme se spolu opět začali zdravit na chodbách, čas od času se i zastavili a prohodili spolu pár slov, sedávala jsem s ním a ostatními kluky ve Velké síni u jídla a večer jsme spolu občas ve společenské místnosti hráli Řachavého Petra. Zásadní nevýhoda byla v tom, že jsme tím udržovali při životě fámu, že spolu chodíme.
V naší ložnici byla stále cítit tíživá atmosféra. Irma se mnou od té chvíle, kdy mi vrazila tu facku nepromluvila jediné slovo. Dařilo se jí mě dokonale přehlížet, jako kdybych vůbec neexistovala. Alice se mnou v její přítomnosti také nemluvila, ale když nebyla Irma v dohledu, bavila se se mnou jakoby nic. Dokonce mě i varovala, že se Irma rozhodla vzít si zpět to, co jsem jí podle jejích slov vzala - Siriuse. Vlastně mě to ani nepřekvapovalo, protože ona nikdy nebyla z těch, co se lehce vzdávali. Párkrát jsem ji zahlédla, jak se Siriuse snaží sbalit. Vypadala u toho nadmíru komicky, protože všichni na škole věděli, že Sirius se zkrátka sbalit nedal.
Mohli jste se na něj usmívat, mrkat na něj nebo před ním pohazovat vlasy, ale na to, abyste s ním mohli začít doopravdy flirtovat, jste museli mít odvahy víc než dost. Všichni totiž věděli, že Sirius si holky vybíral sám. Sám rozhodoval o tom, na koho se usměje, s kým bude mluvit, s kým, kdy, jak často a jak dlouho se bude líbat, milovat nebo flirtovat. Do Siriuse nikdo neviděl. Byl svým vlastním pánem a myslet si, že se mu dostanete pod kůži, že mu rozumíte nebo že se mu líbíte, bylo více než bláhové.
Irmina hrdost zřejmě neutrpěla jeho kopačkami tak moc krvavých šrámů, jak jsem si původně myslela. Sirius ji sice okázale ignoroval, ale ona mu i přesto neustále lezla do zadku. Buď do něj byla tak zoufale zamilovaná nebo tak blbá. Těžko říct, co z toho bylo pravděpodobnější.

Když jsem se ve středu večer vracela z knihovny do nebelvírské věže, narazila jsem ve druhém patře na paní Norrisovou. Někdo ji zavřel do helmice brnění a ona se hlasitým mňoukáním dožadovala svobody. Všichni studenti včetně mě ji nenáviděli a podobné útoky na ni byly více než obvyklé. Na chvíli mě napadla zvrácená myšlenka, nechat ji tam uvězněnou a jít dál, ale pak mi došlo, že by ji tu Filch mohl najít až za několik hodin při noční obchůzce hradu, a tak jsem se rozhodla jí udělit milost.
Než jsem však svou myšlenku stačila zrealizovat, chytila mě za kotník levé nohy nějaká neviditelná ruka a vytáhla mě za něj až ke stropu, kde jsem asi metr a půl nad zemí zůstala viset hlavou dolů. Zděšeně jsem vykřikla. Hábit mi přepadl přes hlavu a školní brašna mi sklouzla z ramene. Než jsem ji stihla zachytit, žuchla na zem, kde se celý její obsah vysypal. S tlukoucím srdcem jsem sledovala, jak se moje hůlka odkutálela po kamenné podlaze do míst, kde se chodba křižovala s jinou a kde se zastavila až o nohu jedné ze dvou mrzimorských dívek. Byly mladší než já. Jedna z nich na mě mířila hůlkou a obě se smály tak moc, až jim slzely oči.
"Pusťte mě dolů!" křikla jsem na ně a všemožně se snažila si sukní skrýt odhalený zadek. Cítila jsem, jak se mi do hlavy hrne krev.
"Zavolej si na pomoc Siriuse," uchechtla se zlomyslně jedna z nich a obě s ďábelským smíchem utekly.
"Počkejte!" zařvala jsem za nimi ze všech sil, ale v odpověď mi přišla jen ozvěna mého vlastního hlasu, která se odrazila od zdí opuštěné chodby. "Vraťte se!" zkusila jsem to znovu, ale nikdo se nevrátil.
V uších mi tepalo tak hlasitě, že to dokonce přehlušilo i mňoukání uvězněné paní Norrisové, která momentálně mřížkami v hledí prostrkovala packy a snažila se tak marně dostat ven. Na moment jsem zadoufala, že ji Filch uslyší a obě nás vysvobodí. Pochopitelně bych si od něj vysloužila nějaký ten školní trest, ale to mi v ten moment bylo úplně ukradené.
"Haló! Slyší mě někdo?" snažila jsem se překřičet tlukot vlastního srdce. "Pomozte mi!" Nikdo se ale neozval.
Rozhlédla jsem se po stěnách, na kterých viselo pár obrazů. Jejich rámy ale byly jako naschvál buď prázdné nebo byly na plátně nakresleny neživé věci. Ve spáncích mi nepříjemně cukalo.
Pohledem jsem začala měřit své možnosti. Hůlka ležela na druhé straně chodby. Natáhla jsem ruku jejím směrem a vykřikla: "Accio!" Hůlka se však nepohnula ani o kousek. Nebylo divu. Nikdo nedokázal kouzlit bez hůlky! "Do prdele!" zaklela jsem a pokusila se ještě jednou o přivolávací kouzlo. Nic.
Do večeře zbývala asi hodina a tohle byla nejkratší cesta mezi nebelvírskou společenskou místností a Velkou síní. Dřív nebo později tudy budou procházet davy lidí a někdo z nich mě jistě vysvobodí. Představila jsem si, jak se asi bude Irma zlomyslně usmívat, až mě tady uvidí viset s vyhrnutou sukní a tvářemi rudými jako bradavičnatý lektvar. Tak ta mi teda určitě nepomůže. Klidně by mě tu nechala viset i několik dní.
Z přemýšlení mě vytrhl povědomý hlas. Nerozuměla jsem tomu, co říkal, ale blížil se. Srdce se mi rozbušilo ještě rychleji. "Pomozte mi!" zařvala jsem co nejhlasitěji v naději o záchranu.
Z boční chodby, která vedla do Velké síně, se vynořil James s Lily. James jí rukou objímal kolem ramen a na tváři mu hrál ten jeho typický sebevědomý a pobavený úsměv. Lily si oběma rukama tiskla k hrudi několik knih, nejistě se ošívala a marně se snažila jeho ruku setřást.
"Ale no tak, Evansová, mě to můžeš říct," zasmál se James nahlas, přitáhl si ji k sobě ještě blíž a sklonil se k polibku.
"Nech mě být, Pottere!" Odstrčila ho, nervózně se usmála a po tváři se jí rozlil ruměnec.
"Jamesi!" křikla jsem na něj zoufale a přitiskla si sukni ještě více k tělu. Jen neochotně od Lily zvedl zrak a podíval se mým směrem. Oči se mu za kulatými brýlemi překvapením rozšířily. "Jamesi, prosím, sundej mě dolů."
"Co to tam nacvičuješ?" zeptal se a jen stěží zadržoval smích. Pomalu spustil ruku z Lilyiných ramen, jakoby se snažil ten dotyk prodloužit na co nejdelší dobu, a v kapse našmátral hůlku.
"Kdo ti to udělal?" zeptala se Lily zrovna ve chvíli, kdy pode mnou James vykouzlil matraci a osvobodil mě z mého vězení.
Bezvládně jsem se svalila na zem a zůstala tam nehybně ležet. V uších mi divoce hučelo, jak se krev začala rozlévat do zbytku těla, a hlava se mi točila tak, až mi bylo trochu špatně od žaludku. James si ke mně přiklekl, popadl mě za ruce a posadil mě. Ač jsem se snažila udržet rovnováhu, sesunula jsem se Jamesovi do náruče.
"Tak kdo to udělal?" zopakoval Lilyinu otázku James a upravil mi vlasy do mého obvyklého účesu. Lily stála nad námi a nevěřícně si nás prohlížela jako nějaké zjevení. Oči měla tak vykulené, že jí málem vylezly z důlků.
"Nevím, neviděla jsem ho," zalhala jsem pohotově a sklopila zrak. Lhaní mi nikdy moc nešlo. V té chvíli pomohla Lily paní Norrisové na svobodu. Zaslechla jsem jenom, jak s divokým mňoukáním vystřelila z chodby jako šílená, a zahlédla pak už jen její ocas, jak bleskurychle mizí za rohem.
"No tos, udělala skvěle," obořil se na ni James. "Víš jak dlouho nám se Siriusem trvalo, než jsme ji tam dostali?" Vlastně mě Jamesova slova na rozdíl od Lily ani nepřekvapila.
"To jste byli vy? Víš o tom, že to je týrání zvířat?" vztekle si založila ruce v bok a měřila si ho přísným pohledem, který mohl konkurovat i profesorce McGonagallové.
"Za chvíli tady bude Filch. Musíme pryč," vložila jsem se do jejich rozepře a James mi pomohl vstát. Stačilo mu jediné mávnutí hůlky na to, aby zmizela matrace, sbalily se do brašny všechny mé věci a moje hůlka mu ladně přistála v ruce. Jen jsem obdivně povytáhla obočí. Lily si jen odrfkla. Bylo mi jasné, že si myslí, že se James vytahuje.
"Díky." Schovala jsem si hůlku do kapsy, James mi vzal brašnu a pomalu jsme se vydali do nebelvírské věže. Celou cestu mě objímal kolem pasu, protože se mi stále ještě točila hlava a pletly se mi nohy. Několikrát jsem zahlédla Lily, jak nenápadně zkontrolovala jeho dlaň spočívající na mých bocích. Musela jsem se sama pro sebe usmát.

 


Komentáře

1 Black horse | 18. února 2009 v 9:46 | Reagovat

Hurááááááááááá!

2 Black horse | 18. února 2009 v 10:14 | Reagovat

PS:Když si to čtu znovu tak mě napadlo že já to tak hltám že pokud jsou tam nějaké chyby tak je vůbec nevnímám takže ti asi moc nepomůžu!  =o)

3 Lenna | E-mail | 18. února 2009 v 18:49 | Reagovat

tak jako to já ti taky nepomůžu..... zhltla sem to dvakrát a chyby sem nenašla a ani sem nevěděla jaký hledat... jako gramatický?? jo ale trochu sem se nevyznala v tom co ona cítila k tomu regulovi...:( mno možná sem jediná:D:D :+)

4 Narcisa | 18. února 2009 v 19:31 | Reagovat

Black horse: Děkuju za krásný komentář

Lenna: Co cítila k Regulovi? No já nevím, co máš přesně na mysli. Ona za ním šla, aby zjistila, co se s ní tu noc u Zapovězeného lesa stalo. Chtěla vědět, co našel v tom lese našel a zda neví něco, co by jí pomohlo přijít tomu všemu na kloub. Pokud ale myslíš to, jak za ním před vánoci šla na ten ples, tak to byla ten večer naštvaná na Siriuse. Chtěla mu uštědřit lekci a především dokázat sama sobě, že se dokáže dobře pobavit i bez něj. To Regulovo pozvání se jí přímo nabízelo... Tak nevím... Mohla bys, prosím, napsat, v čem ses nevyznala? Moc by mi to pomohlo.

5 Black horse | 18. února 2009 v 20:16 | Reagovat

Nemáš zač!Já jsem totiž zvyklá říkat (psát) pravdu,pravdu a nic než pravdu, tak přísahám! =o)

6 Narcisa | 18. února 2009 v 20:25 | Reagovat

Black horse: A tak to má být :-)

7 Hvězdička Wolfka | 19. února 2009 v 13:45 | Reagovat

Pár slov už máš na mejlíku ;) Ale v podstatě stejně nebylo nač reagovat - je to všechno sepsaný reálně a hezky :)

Jinak pokud se dá ovlivnit další děj, tak... kde se tam vzala minule ta krev? :P :D

8 Narcisa | 19. února 2009 v 14:56 | Reagovat

Hvězdička Wolfka: Děkuju!!!! Takže pokud tomu z tvého mailu a z tohoto komentáře dobře rozumím, tak z těchto dvou variant Regulova návrhu:

1) chce jí říct, co se stalo u Zapovězeného lesa

2) chce ji pozvat na rande

teda chceš, abych v další kapitole psala o bodu č. 1?

9 Aranel van de´Corvin | Web | 19. února 2009 v 16:06 | Reagovat

Super! Konečně jsem se dočkala xD xD

Jinak k tvý otázce co se mi na povídce ne/líbí....no tak mohl by tam být víc Rémus xD xD xD( to víš no jsem se zabouchla xD ) JInak nwm co dodat..jen tak dal

10 Narcisa | 19. února 2009 v 16:25 | Reagovat

Aranel van de' Corvin: Dokonce mám takové tušení, že jsem ti i slíbila, že v téhle kapitole Remus bude... Bohužel pro něj mi už nezbylo místo, ale hned na začátku té další jsem mu věnovala celou jednu stranu ve wordu (už mám jeho part napsaný :-)) takže pokud mě někdo neukecá, abych tu další kapitolu nacpala něčím jiným, tak se na něj můžeš těšit :-) Děkuju za komentář

11 Hvězdička Wolfka | 20. února 2009 v 11:51 | Reagovat

Jojo, já bych preferovala víc toho o tajemné krvavé noci v Zapovězeným lese :) Ono na pozvání na rande jistě někdy taky dojde ;)

Aranel, Remus by mohl mít víc prostoru - souhlasím s tebou :) I když tohle má už v názvu Blacky, takže... je jasný, že nebude hlavní postava ;)

12 Lenna | E-mail | 20. února 2009 v 15:55 | Reagovat

Narcisa: ona když vidí Reguluse přijde mi že jak třeba řekí že má krásný oči a na začátku sem si i myslela že s nim bude i chodit... mno sem celkem divná takže já nechápu věci který ostatním přijdou uplně normální.. :D takže se tim moc nezabývej :D nejsem normální :D :D ale prostě jak si pod každym pohybem připomíná Siriuse.. to je to co sem myslela.. heh nějak sem se do toho zamotala takže je to trochu nesrozumitelný :D

13 Narcisa | 20. února 2009 v 20:52 | Reagovat

Hvězdička Wolfka: Tak, tys mi teď nasadila brouka do hlavy. Původně jsem tu krev nechtěla vůbec vysvětlovat, ale po tvém mailu to teda asi vážně nemůžu nechat nevysvětlené... Pokud jde o rande, tak tak na to MOŽNÁ taky jednou dojde. Remuskovi skutečně nemůžu nechat víc prostoru než dostává, protože to bych se nedostala k věcem, které jsou pro děj stěžejní. Stejně tak mi někteří vyčítají, že málo píšu o vztahu Lily/James. Tihle dva jsou ale pro hlavní dějovou osu na úplně vedlejší koleji.

Lenna: No počkej, tím se musím zabývat, zajímá mě to :-) Je pravda, že na začátku celého příběhu jsem byla v silném pokušení dát Sáru s Regulem dohromady, ale odolala jsem. Pokud jde o to, že Sáře Regulus každým pohybem připomíná Siriuse, tak tím myslím to, že ona je do Siriuse tak zamilovaná a zároveň si uvědomuje, že ho vlastně nikdy nemůže mít, že ji zákonitě přitahuje někdo, kdo je mu tak moc podobný a kdo o ni navíc jeví zájem. Ona si v podstatě tím svým podivným vztahem s Regulem fouká bolísky...

14 nel-ly | 21. února 2009 v 0:33 | Reagovat

Sice žádnej originál, ale: HURÁÁÁÁ:D

A teď k tématu: Líbí se mi "tvůj" Regulus a osobně bych asi taky byla ráda, kdyby to mezi nima bylo víc a začali spolu chodit. Aspoň na nějakou dobu...

Ale já ti kecat do psaní nechci a nebudu, jsem tu od toho abych četla a tuhle povídku přímo hltám... jen je dost trýznivé to čekání :-((( ale s tim se asi bohužel nic udělat nedá

15 Lenna | E-mail | 21. února 2009 v 8:48 | Reagovat

heh tak to já bych byla radši kdyby se dala dohromady se Siriusem, ikdyž já newim Regulus taky neni špatnej.... :D

16 Narcisa | 21. února 2009 v 9:26 | Reagovat

Nel-ly: Na mém Reguluskovi si nechávám opravdu záležet, protože ho vážně zbožňuju ;-) Regulus opravdu dostane mnohem víc prostoru než dosud... Byla bych ráda, kdybys mi do toho i kecala, protože čtenáři, kteří jenom čtou jsou sice super, ale já si víc cením těch, kteří se mi v tom rýpou a polemizujou... Za to čekání se omlouvám, ale já píšu dost pomalu a pak to vždycky ještě párkrát přepisuju. Nechci nic uspěchat, tak promiň.

Lenna: Siriusova obdivovatelka :-) Sirius je taková moje druhá srdeční záležitost a rozhodně mám v plánu udržet ho ve "hře" až do samotného konce povídky :-) Ono by pak asi ani neměl smysl ten název povídky, kdybych Sáře umožnila vybrat si jednoho z nich a s ním by skončila...

17 Iksa | 21. února 2009 v 15:26 | Reagovat

zabloudila jsem sem celkem náhodou, ale nedalo mi, abych o povídku nepřečetla. Zajímá mě, jestli má se Sářiným chováním něco společného i ta čelenka, o níž Sirius neprozradil, kde ji sebral. No, u nich se povalují různé věci.

Regulus je milá postava, už z knížek jsem si ho celkem oblíbila, když se mi zazdálo, že byl spíš zaslepený než smrtijed celým svým srdcem. Takže ho považuju za kluka schopnýho citu, ačkoli je tam malý červík, který říká, že možná v Siriusově pohledu na Sáru vyčetl víc než ostatní, takže mu to zároveň dělá trochu naschvál, zatímco Sára se snaží nemyslet na pana dokonalého, takže jí to přijde vhod :o)

18 Narcisa | 22. února 2009 v 11:30 | Reagovat

Iksa: Ty se mi líbíš :-) Vítej na mé stránce. Doufám, že budeš číst dál a dál i komentovat. Tvé komentáře se mi líbí. Jsou dost konkrétní, prostě nádhera, přesně tohle jsem potřebovala! Pokud jde o čelenku, no ta hraje v ději dost zásadní roli. Dal jí ji člověk, kterého Sára z hloubi srdce miluje a jí stačí jediný pohled na ni, aby si uvědomila, že v tom lítá až po uši. Čelenka je přímý spojník mezi Siriusem a Sárou, který není vůbec jednoduché přerušit a vyvstává tady otázka, jestli by to neuvěřitelně silné pouto vůbec Sára přerušit chtěla... Reguluse mám ráda. Mám o něm asi dost zidealizovanou představu, ale tak nějak si ho nedokážu představit, jak běhá v kápi s bandou Smrtijedů, mučí mudly a vraždí kouzelníky. Myslím, že se do toho jen nějak blbě zamotal a pak už nemohl vzít zpátečku. Každopádně je to jen moje představa a protože o něm z canonu moc nevíme, tak existuje nepřeberné množství variant, jaký Regulus mohl nebo nemohl být. Přesto mi to stejně jako tobě nedá a nějaký tichoučký hlásek v hlavě mě upozorňuje na to, že kdyby Regulus nebyl aspoň trošku bezcitný a zlý, nikdy by ho Voldemort mezi Smrtijedy nevzal. Pokud by ho teda rovnou nezabil... Pokud jde o vztah mezi trojúhelníkem S/S/R, tak to k tomu nemůžu bohužel nic moc říct, protože bych prozradila děj. Každopádně Regulus se Siriusem se moc dobře znají, nenávidí se a házet si vzájemně klacky pod nohy by mě u nich vůbec nepřekvapilo...

19 Iksa | 22. února 2009 v 19:47 | Reagovat

Narcisa: já to s tou čelenkou ani nemyslela jako že jí nosí ze své lásky k Siriusovi, což se mi zdálo zcela zřejmé, ale spíš věty ze druhého dílu:

Byla tam drobná, krásná a pravděpodobně velmi stará čelenka.

"A navíc už půjde hodně těžko vrátit."

Tam mě napadlo, že tu čelenku mohl Sirius koupit někde bůhví kde, nebo si jí vypůjčit u Blacků na půdě. To pak člověk neví, čím je ta věc posedlá a kolik zlých duchů se bude snažit ze Sáry udělat vraždícího maniaka nebo klubíčko nervů. Už aby jí dal Sirius k svátku novou :o)

Ale já všechno vidím moc černě, takže jsem raději pohodlně usazená na posteli a nechávám plně na tobě, jak to celý zapleteš a rozpleteš. Hlavně když to dopíšeš až do konce :D

20 Narcisa | 22. února 2009 v 20:04 | Reagovat

Iksa: Já naprosto rozumím tomu, jak jsi to myslela :-))) Rozluštit záhadu čelenky si připisuju na seznam věcí, které musím objasnit :-))) Promiň, hrozně ráda bych ti napsala nějakou smysluplnou odpověď, ale nemůžu, protože to bych prozradila příliš. Možná bys ale měla přestat vidět věci tak moc černě :-) Do konce to teda rozhodně dopíšu! Už mám dokonce napsanou poslední kapitolu ;-)

21 Iksa | 23. února 2009 v 11:34 | Reagovat

Narcisa: Okey, nasazuji růžové brýle a vesele si pískám :D

22 Hvězdička Wolfka | 23. února 2009 v 13:10 | Reagovat

Narcisa: Neboj, chápu, ež Remus nemůže mít víc prostoru - od toho máme zas jiný povídky ;)

Iksa: páááni! ty jsi možná ještě zvědavější človíček než já :))

Jen další čelenku k svátku dostat nebude moct - v Británii svátky neexistují ;) Ale.. třeba bude jiná příležitost :) (Valentýn, konec šk. roku, úspěšný zakončení zkoušek.. kdo ví? :D ..teda - kdo krom Narcisy ví? ;))

23 Narcisa | 23. února 2009 v 13:24 | Reagovat

Iksa: :-))) Růžové? No proč ne...

Hvězdička Wolfka: Vlastně bude Valentýn! To mi vůbec nedošlo. Budu muset něco vymyslet ;-) Kdy dopíšeš Nebelvírské výtržníky?! Pořád čekám a čekám a pořád nic...

Zvědavost moc oceňuju a jsem otevřená všem zvědavým otázkám! Co já bych si bez vás, dámy, počala... :-)

24 Narcisa | 23. února 2009 v 19:36 | Reagovat

Tino, Robitusin, kde jste? Čekám na váš komentář jako na smilování! Doufám, že jste v pořádku a že jste na mě za to čekání nezanevřely...

25 Valli | Web | 23. února 2009 v 19:36 | Reagovat

Další skvělá kapitolka pááni já tě prostě obdivuji!=)

26 Narcisa | 23. února 2009 v 19:39 | Reagovat

Valli: Tak to jsi mi teda vyrazila dech. Jsem v šoku. Děkuju moc za uznání i když si na něj moc nepotrpím, přesto mě příjemně pohladil po dušičce. Děkuju (červenající se smajlík :-)). Mám otázku - co se ti na té povídce tak líbí?

27 Hvězdička Wolfka | 24. února 2009 v 10:29 | Reagovat

Narciso, ehm.. .noooo, Nebelvířští záškodníci taky jednou budou :D První je na seznamu závěr Prázdninové cesty; pak si pohraju se Záškodníkama ;)

Ale kdy to bude - to fakt netuším.. mám těch povinností moc a moc...

28 Narcisa | 24. února 2009 v 10:44 | Reagovat

Hvězdička Wolfka: Tak to se nemůžu dočkat. Promiň, já napsala "výtržníky", když to jsou "záškodníci". Tenhle slovenský překlad Pobertů se mi moc líbí :-))) Stejně tak se mi líbí Rokfort (ne, že bych měla něco proti Bradavicím, líbí se mi to slovo), Zlatá strela (teď si jen nejsem jistá, jestli to náhodou není Ohnivá strela), Šmukel no a ono toho je víc. Prostě některá slova jsou vážně krásná. Na druhou stranu na našeho Srabuse slovenský Ufňukanec prostě nemá...

29 Hvězdička Wolfka | 24. února 2009 v 20:11 | Reagovat

Mám komplet HP 1-7 v slovenčíně :) sice jen v el. podobě, ale stejně :)

30 Narcisa | 24. února 2009 v 20:17 | Reagovat

Tak se pls mrkni, jestli je Zlatonka Zlatá nebo Ohnivá strela. To by mě teda zajímalo. Nějak mi to vypadlo. Teď nám tady chybí Tina, Robitusin a Riell (nemyslete si, že jsem si nevšimla, že jste se ztratily) :-))

31 Hvězdička Wolfka | 25. února 2009 v 8:19 | Reagovat

Je to určitě Ohnivá strela ;)

32 Narcisa | 25. února 2009 v 9:39 | Reagovat

Hvězdička Wolfka: Super, děkuju.

33 anicekkk | E-mail | 26. února 2009 v 16:57 | Reagovat

ahuj,chtela bych se zeptat kdy bude dalsi kapitolka...vim ze je dost brzo..ale do tyhle povidky jsem se ploste zamilovala..kazdou kapitolu mam prectenou aspon 5krat...a kdyz jde o ty postavy, nej je u me asi sirius tak bych byla ráda,kdyby byla s ním..ale zas to kamarad nesmi mit tak lehky.... a s regulusem by bylo to bylo teda asi taky fajn... ale proste u me je prvni sirius.... tak doufam ze nova kapitolka bude co nejdriv...!!

34 Narcisa | 1. března 2009 v 12:46 | Reagovat

Anicekkk: Těší mě, že jsi mi věnovala svůj první komentář, pokud jde o pokračování, podívej se tady: http://narcisablack.blog.cz/0902/1-kapitola-spetka-smrti-pro-andromedu na komentáře č. 9 a 14. Navíc jsem teď nemocná, takže jsem od té doby nenapsala ani řádek. Jsem ráda, že Siriusek u tebe vede na celé čáře přestože ani Reguluska neodhazuješ psům. Tomu trojcípému zašmodrchanci to teda rozhodně neusnadním, spíš to ještě víc zamotám. Tys to vážně tolikrát přečetla? No, tak to jen zahanbeně sklápím oči, protože to jsem tolikrát nečetla asi ani já...

35 robitusin | 2. března 2009 v 0:05 | Reagovat

vidim ze som zmeskala novu kapitolu... :) uprimne mne sa moc nechce citat tie komenty, predsa len je skoro polnoc a ja uz moc nevladzem, len ked som to tu videla, jednoducho som to musela precitat... takze kedze neviem co sa tu uz pisalo, mozno sa budem opakovat.

Takze k veci: povedat ze sa mi paci vsetko, by ti asi moc nepomohlo... ja by som chcela vediet, co bola ta krv a to vsetko... nemam totiz moc rada, ked som neista... ale to je vlastne asi pointa, takze to je skor taky narek... ;) kapitola je zase uzasna a co sa tyka toho ako by to mohlo podla mna pokracovat, mne by sa naozaj pacilo keby sa aspon nieco vyjasnilo :)

A ja sa prave teraz tak nejako neviem rozhodnut ci mam radsej Siriusa alebo Regulusa... :) aj ked od Regula stale nejako tak podvedome cakam zradu a az sa toho desim... A kedze milujem horko-sladke konce, moj vysnivany je asi Sara a Sirius a Regulus aby mal nejaky strasne dramaticky, dojimavy a srdcervuci koniec (nemyslim tym hned smrt, mozno nejaku zradu, alebo tak, neviem...) No ale nechcem ta nejako ovplyvnit :) to je len taky moj sukromny scenar a odpustim ti ak to tak nebude ;)

Tak prajem veľa šťastia v daľšom písaní a ďakujem za ďaľšiu kapitolu :)

36 robitusin | 2. března 2009 v 0:11 | Reagovat

A kedze ten predchadzajuci komentar bol tak strasne kratky, spomeniem este ze som zabudla napisat ako sa tesim na dalsiu kapitolu a kedze moje stresvoe obdobie zajtra (ci teraz je to uz vlastne dnes) konci, takze to tu pravdepodobne budem zase kontrolovat kazdy den.

Inak nakoniec som si precitala tie komenty ^^'

a ano je to ohniva strela ;)

A suhlasim ze nas ufnukanec sa moze strcit :)

tak ja sa teda druhy krat lucim... :D

37 Narcisa | 2. března 2009 v 10:34 | Reagovat

Robitusin, vítej zpět :-) Už jsem přestala doufat, že se tady objevíš ;-) Moc jsi mi chyběla. Teď k tvému krásnému dlouhému komentáři. Líbí se mi, že co se týká pokračování, tak si přeješ, aby se něco vyjasnilo. Konkrétně tu krev vyjasním v kapitole č. 11. Pokud jde o zbytek, tak vysvětleno bude všechno, protože jde o pointu celého toho příběhu. Něco ale dřív, něco později. Nebudu raději říkat, jakých konců jsem zastáncem já, protože to bych asi prozradila jak tahle povídka dopadne, takže jen mlčím a děkuju ti za názor. S další kapitolou je velký problém, protože mi státnice klepou na dveře a z bakalářky mám napsané teprve dvě strany, takže.... :-(((( Jsem ráda, že jsi přežila stresové období :-)

38 anicekkk | E-mail | 3. března 2009 v 14:19 | Reagovat

oki,diky za odpoved,nebudu na tebe spechta,chapu ze dobra kapitolka potrebuje cas,jen chci abys vedela ze pises mooc hezky a ja mam tve povidky moc rada..... tak paaa..a ,,sejdem se´´ u dalsi kapitolky:!!!!! :)

39 Narcisa | 3. března 2009 v 16:44 | Reagovat

Anicekkk: Na další setkání se opravdu moc těším. Doufám, že bude brzy a mám radost z toho, že se ti moje povídky a psaní líbí :-)))

40 Mikim | Web | 7. března 2009 v 16:19 | Reagovat

no mne sa na tejto poviedky ľúbi všetko ;-) naozaj. to ako dokážeš vystihnúť Siriusa, Jamesa s Lily, Remusa a hlavne aj Slizolinčanov. no a nakoniec, keď tak rozmýšľam..čo by to bolo za poviedku bez žiarlivej Irmy? =D ale vážne jej už sprav niečo z čoho sa nespamätá, nech mám radosť =DD už sa teším na to, čo vymyslíš ďalej;-) tiež dúfam, že tá krv sa nejako vysvetlí, nech už bola hocikoho...:-P

41 Narcisa | 7. března 2009 v 20:33 | Reagovat

Mikim, děkuji ti moc za nádherný komentář. Jsem moc ráda, že se ti moje povídka líbí. Udělat nějakou hajzlovinu Irmě? No, uvidíme... Ano, krev se vysvětlí. Sice ne hned v té další kapitole, ale časem určitě ano...

42 zdenulka | 8. března 2009 v 14:53 | Reagovat

Musím se přidat k Ikse taky mě napadlo, že s tím co se Sáře děje by mohla mít spojitost ta čelenka. Ale nechám se překvapit :-) Ještě musím souhlasit s Mikim :D Irma mě vytáčí, musím přiznat, že bych Sáru přála Siriusovi. Ale Regulus taky není špatnej.

Jinak píšeš krásně, jen tak dál, už se těším  na pokráčko.

43 Narcisa | 8. března 2009 v 19:19 | Reagovat

Zdenulko, děkuji moc za krásný komentář, moc mě potěšil. Kauzu čelenka jsem už komentovala v některém z předchozích komentářů, tak už se k tomu nebudu vracet. Irmu mám jako postavu moc ráda. Skvěle se mi píše a jen tak se jí nehodlám vzdát.

44 zdenulka | 8. března 2009 v 19:44 | Reagovat

Nemusíš se Irmy zbavovat, jen ji zas na chvíli odlepit od Siriuse ;-) nějakou menší hádkou nebo jakkoliv, ona se sice stejně nevzdá, ale na chvilku by se mohla urazit a přestat ho v jednom kuse obletovat :D

45 Narcisa | 8. března 2009 v 19:53 | Reagovat

Zdenulka: Dobře, budu o tvém nápadu přemýšlet ;-)

46 anicekkk | E-mail | 13. března 2009 v 12:38 | Reagovat

AHUJ,sem otravna,ja wim ale jak to jde s tou novou kapitolkou? Doufam,ze je to na dobry ceste!

47 Narcisa | 13. března 2009 v 13:33 | Reagovat

ANICEKKK: :-))) Novou kapitolou? Myslíš desátou? Ta je tady zveřejněná už od včerejška. Nebo myslíš jednáctou? Ta je v nedohlednu...

48 anicekkk | E-mail | 15. března 2009 v 12:51 | Reagovat

jj mymslela jsem desátou,byla jsem dlouho pryč tak sem si toho nevšimla.sry! ale musim te pochvalit! opravdu se ti povedla! Jen by me zajimalo,jestli se tedy nakonec dozví jak to bylo s tou krví! ale ráda si počkám! vážně skvělá práce!

49 Narcisa | 15. března 2009 v 13:07 | Reagovat

ANICEKKK: Nemusíš se omlouvat :-) Moc děkuju za pochvalu, nejsem si jistá, jestli si ji zasloužím, ale přesto děkuju :-* Krev vysvětlím, jen co se Regulus vrátí.

50 anicekkk | 15. března 2009 v 17:10 | Reagovat

dobře,už se těším!

51 severka | 23. května 2009 v 15:26 | Reagovat

Takže, zase se Siriusem přátelé. Sice všechno špatně, Sirius si myslí, že je dobře, když si myslí, že je zamilovaná do Reguluse a chudák Sára zase nic nevysvětlila. No a Lily je ve své zamilovanosti do Jamese nenápadná jak slon v pyžamu. Ale tak to má být(zatím). :-) To tvoje obávané MŽMB se mi začíná líbit čím dál víc.

52 Narcisa | 23. května 2009 v 18:14 | Reagovat

SEVERKO, já mám z tvých komentářů hroznou radost. Děkuju strašně moc. Na Lily s Jamesem nemám moc prostoru, tak jejich vztah nechávám se vyvíjet bez vysvětlení okolností. Jsi zlatíčko :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.