8. kapitola - Čí je ta krev?

22. ledna 2009 v 23:08 | Narcisa
Přístupnost: od 12 let
Postavy: Sára, Sirius, Remus, Peter, Lily a Regulus

Za beta-reading moc děkuji Hvězdičce Wolfce, kterou mi seslalo snad samo nebe.


Čí je ta krev?

Celý den jsem měla žaludek jako na vodě. Tak strašně jsem se na Siriuse těšila, že jsem nebyla schopna myslet na nic jiného. Do školy jsme s Remem dorazili až večer. Cesta přes školní pozemky do hradu nám trvala snad celou věčnost. Šla jsem vedle bratra, jak nejrychleji jsem dovedla. Párkrát jsem se dokonce přistihla, že skoro běžím a rychle se donutila zvolnit tempo. Přes to všechno se zdálo, jako bychom se k Vstupní bráně hradu vůbec nepřibližovali. Srdce mi bolestivě tlouklo v hrudi a samou nedočkavostí jsem byla jako na jehlách. Stálo mě velké přemáhání, abych těch několik schodů k dubové bráně, která vedla do Vstupní síně, nevzala po dvou.
Remus mě už tak celý den probodával zkoumavým pohledem a já nechtěla jeho zvědavost vydráždit do toho stádia, ve kterém se začal vyptávat. Lhát Removi mi nikdy moc nešlo. A přiznat se mu, že jsem se stala naprosto závislou na jeho nejlepším příteli, jsem teda rozhodně neměla v plánu.
James, Sirius a Peter zůstávali každý rok přes vánoce v Bradavicích a každý rok čekali na Remuse ve Vstupní síni. Letos stáli na nejvyšším schodu mramorového schodiště, a když si nás všimli, široce se usmáli a začali se k nám prodírat mezi studenty, kteří mířili na večeři. Sirius s nimi ale tentokrát nebyl. S nepříjemným pocitem v žaludku jsem spěšně prohledávala místnost v naději, že ho zahlédnu, jak si sebevědomě razí cestu davem, aby si zabral nejlepší místo u nebelvírského stolu. Hledala jsem ho ale marně. A co hůř, neukázal se ani u večeře.
Seděla jsem u stolu s Irmou a Alicí a všemožně se snažila potlačit výčitky svědomí, že jsem se neposadila radši ke klukům. Určitě Removi řekli, kde Sirius je a proč se nepřišel najíst. Myšlenku, že někde může být s nějakou holkou, jsem se snažila co nejrychleji zapudit.
Doufala jsem, že na Siriuse narazím ve společenské místnosti. Schválně jsem tam vysedávala nepřetržitě tři hodiny a předstírala, že si čtu Denního věštce. Dříve nebo později tudy zkrátka musel projít. V deset hodin mi ale došlo, že se už neukáže. Odhodlala jsem se tedy k zoufalému činu. Napsala jsem stručný dopis našim, že jsme v pořádku dojeli do školy, a vydala se do bratrovy ložnice, abych mu ho dala jako vždy podepsat. Sirius ale nebyl ani v ložnici. Kluků jsem se na něj nezeptala. Nemohla jsem riskovat, že by Removi můj zájem o něj začal vrtat hlavou.

Ještě tu noc jsem slyšela ten šepot znovu. Stála jsem na okraji Zapovězeného lesa. Měsíční světlo se třpytilo ve sněhu, který pokrýval celé školní pozemky, a lezavý chlad jsem cítila na každém kousíčku svého těla. Najednou jsem si uvědomila, že mám na sobě jen noční košili a v tom sněhu stojím úplně bosa. Prsty na nohou jsem měla tak zmrzlé, že jsem je už ani necítila. Nechápala jsem, jak jsem se tam dostala. Nevzpomínala jsem si, že bych někam ze své ložnice šla.
Ruce jsem měla až po lokty pokryté nějakou tmavou tekutinou, která mi z nich v táhlých provazcích stékala na stehna. Lehce jsem si je otřela do noční košile a v tom si všimla, že to je krev! Nebyla ale moje. Nikde jsem neměla žádnou ránu, ze které by mi mohla téct. Srdce se mi rozbušilo. Nechápala jsem, co se děje. Čí byla ta krev, když ne moje?!
"Sáro, tak slyšíš mě?" oslovil mě zezadu nějaký mužský hlas. Leknutím jsem nadskočila a otočila se. Byl to Regulus. Zakrvácené ruce jsem se pokusila co nejrychleji schovat za záda. Co se to, sakra, dělo? Co jsem dělala venku? Co ta krev? A co tam dělal on? "Jsi v pohodě?" zeptal se. Vypadal zmateně.
"Jo," vyhrkla jsem tak rychle, že jsem se ani nedivila, že mi neuvěřil. Přistoupil až těsně ke mně, popadl mě za roztřesené ruce a donutil mě mu je ukázat. Aniž by na to stačil cokoli říct, vyhrkla jsem na něj: "Čí je ta krev?" Doufala jsem, že ví, co se stalo, ale on se mi jen nechápavě podíval do očí. Zřejmě byl stejně v šoku jako já. Celá jsem se začala třást.
"Ty to nevíš?"
"Tak čí je ta krev?" skoro jsem křičela.
"Já nevím," zašeptal.
"Cože?" začala se mě zmocňovat hysterie. Co se to tady dělo?
"Prosím tě, nekřič. Někdo nás uslyší," rukou mi zakryl ústa a nejistě se podíval k lesu.
Jedním rychlým pohybem jsem ji setřásla.
"Musí tu být někdo zraněný!" vykřikla jsem. Všemožně jsem se snažila potlačit myšlenku, že jsem snad mohla někoho zranit já.
"Cože?" Tvářil se tak nechápavě, že jsem měla chuť ho profackovat, aby se vzpamatoval.
"Někdo tu krvácí!" Srdce mi tlouklo jako o závod. Regulus se znovu podíval směrem k lesu.
"Uděláme to takhle," řekl pomalu, přetáhl si přes hlavu svetr a oblékl mi ho. Až teď mi došlo, jak hrozná je mi zima. "Ty zůstaneš tady, a já se podívám kolem, jestli tu někdo není, jo?"
Rychle jsem přikývla a on mě tam nechal stát samotnou. Za to všechno mohl ten šepot a taky ten mužský hlas. Když jsem ho před několika týdny slyšela v té knihovně, tak přece říkal, že je společně zabijeme. Začalo mi být mdlo. Já jsem nikoho zabít nechtěla! Co jsem to udělala?! Po chvíli se Regulus vrátil a důkladně mi otřel ruce do sněhu. S krví na stehnech si starost nedělal.
"Musíme pryč." Objal mě kolem ramen a vydali jsme se k hradu.
"Našel jsi někoho?" vyhrkla jsem nedočkavě.
"Ne," řekl rychle a já se snažila přesvědčit sama sebe, že mluví pravdu. Musel mluvit pravdu. Já přece nikomu ublížit nechtěla.
Začaly se mi podlamovat nohy. Regulus mě vzal do náručí. Hlavně ať nenarazíme na Filche Chodby byly naštěstí prázdné. Zamířili jsme k nebelvírské společenské místnosti. Celou dobu nikdo neřekl ani slovo. K obrazu Buclaté dámy už to bylo jen pár desítek metrů. Regulus mě postavil na nohy a zády mě opřel o zeď. Byla jsem slabá a bylo mi špatně.
"Regulusi, co se to stalo?" zeptala jsem se tiše.
"Nevím." Otřel mi z tváří slzy. Ani jsem si nevšimla, kdy jsem začala brečet. "Nesmíš o tom nikomu říct." Moc dobře jsem si uvědomovala, že kdybych o tom někomu řekla, nikdo by mi nevěřil, že vůbec nevím, co se stalo. Jak by taky mohl? Vždyť nikdo kromě mě ten šepot ani ten smích neslyšel. Nikdo by mi nevěřil, že nevím, jak se mi ta krev dostala na košili a na ruce. "Zvládneš to už do ložnice sama?" zeptal se starostlivě. "Buclatá dáma by měla řeči, kdybych přišel s tebou."
"Jo, zvládnu. Díky," pokusila jsem se o úsměv. Pak odešel.
Než jsem dorazila do ložnice, trvalo mi to snad půl hodiny. Bylo mi mdlo, točila se mi hlava a nohy mě neposlouchaly. Po každém třetím kroku jsem se musela zastavit a odpočinout si. Když jsem nakonec došla až do postele, měla jsem hlavu plnou toho, co se dneska stalo. Hnusila jsem se sama sobě. Chtěla jsem se jít osprchovat a smýt ze sebe všechnu tu hnusnou krev, ale byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se jen bezvládně svalila do postele.
Hlavně ať jsem nikomu neublížila! Krev na mé košili ale jasně naznačovala, že jsem někomu ublížila. A to hodně. Já přece nejsem zlý člověk! Měla jsem v sobě něco nebo někoho, kdo tu strašnou věc udělal místo mě. To jsem přece neudělala já. To jsem prostě nemohla udělat já!
Napadlo mě taky, že na mě třeba někdo zaútočil a já se jen bránila. Třeba jsem nikomu neublížila schválně. Srdce mi na malý okamžik poskočilo radostí. Třeba jsem opravdu nikoho nezabila. Potom jsem si ale opět vzpomněla na ten mužský hlas v knihovně, který jasně říkal, že je zabijeme společně, a já se zase začala užírat tou odpornou představou, že se ze mě stal vrah. Zbytek života strávím nejspíš v Azkabanu mezi vrahy a Smrtijedy.

Ráno mě šíleně bolela hlava.
"Ty teda vypadáš," prohodila Alice, když mě viděla, jak se snažím dobelhat do koupelny. Pracně jsem se před ní snažila skrýt zakrvácenou košili pod Regulův svetr, který jsem stále ještě měla na sobě. "Pěkně jsi to včera přehnala, co?" Zřejmě si myslela, že za to může alkohol.
"Slyšela jsem tě přijít až k ránu," přidala se Irma uštěpačně. "Je v tom nějaký kluk, co?"
Aniž bych jim odpověděla, zalezla jsem do sprchy a snažila se ze sebe smýt všechnu tu hrůzu dnešní noci. Připadala jsem si špinavá a zkažená. Co jsem to udělala? Někomu jsem hrozně ublížila. Na moment mě napadlo jít se do Zapovězeného lesa podívat, jestli tam opravdu není nikdo zraněný. Hned jsem to ale zavrhla. Věřila jsem, že kdyby tam Regulus někoho našel, určitě by mu pomohl.
Ve Velké síni jsem se posadila co nejdál od Alice a Irmy. Nechtěla jsem poslouchat, jak si ze mě utahují a snaží se zjistit, s kým jsem se včera v noci tak opila a proč.
Zrovna jsem se chystala zakousnout do vánočky s brusinkovým jamem, když jsem si všimla, že všichni ztichli a pozorují mě. Všichni v celé Velké síni se na mě dívali! V tom uširvoucím tichu by šel slyšet na zem spadnout i špendlík. Znejistěla jsem. Ten jejich pohled jakoby mnou procházel skrz na skrz. Otočila jsem se, abych zjistila, jestli za mnou náhodou někdo nestojí a oni se nedívají na něj, ale nikdo tam nebyl. Všichni civěli na mě! Zvedla jsem se a pomalu šla pryč. Ty jejich zvědavé pohledy mě doprovázely až ke dveřím. Tam jsem narazila na Rema s Peterem.
"Ty už jsi po snídani?" zeptal se nevěřícně Peter. Podívala jsem se zpátky směrem do Velké síně. Pořád na mě civěli.
"Je ti něco?" zeptal se pomalu Remus. Pak jsem znovu uslyšela ten tichý šepot. "Sáro?" Neodpověděla jsem. Najednou to přestalo. Všichni se začali vesele bavit mezi sebou, smáli se, jedli a pili. Všechno bylo zase normální. Nevěřícně jsem zamrkala. "Tak co je?" Remus si mě zmateně prohlížel.
"Viděli jste to?"
"Co?" řekli současně. Uvědomila jsem si, jak hloupě to zní. Proč by se na mě všichni dívali? Na mě se přece nikdy nikdo nedíval. Pro většinu lidí jsem byla neviditelná. Byla to blbost.
"Ale nic, jen se mi něco zdálo," usmála jsem se na bratra a vydala se s kluky zpět ke stolu. Něco se se mnou dělo a rozhodně jsem z toho neměla dobrý pocit.

Další rána pod pás přišla ještě ten večer ve společenské místnosti.
"Ahoj." Zaslechla jsem za sebou trochu nakřaplý hlas, který jsem tak zoufale toužila slyšet už několik dní. Srdce se mi zastavilo a já se pomalu otočila. Doufala jsem, že ten zvuk není jen výplodem mé fantazie. Nebyl. "Můžeš na chvilku?" zeptal se Sirius bez sebemenšího úsměvu.
"Jasně," přikývla jsem rychle a snažila se přemluvit sama sebe, abych na něj přestala tak neomaleně zírat.
Usmál se na mě jedním z těch svých dokonalých úsměvů, kterým mě přiváděl k šílenství. Vzal mě za ruku a postavili jsme se k oknu pod schody vedoucí k ložnicím. Ten kratičký dotyk mnou projel jako elektřina. Když mi došlo, že teď vytáhne tu neuvěřitelně trapnou věc s tím polibkem, začala jsem být nervózní. Proč to prostě nemůže nechat být?
Na druhém konci místnosti jsem zahlédla Jamese jak nás pozoruje. Když si všiml, že se na něj dívám, sklopil zrak do nějaké knihy. Zřejmě mu Sirius všechno řekl. Remus pravděpodobně stále ještě o ničem nevěděl, protože jak ho znám, určitě by si ze mě utahoval.
"Jen jsem se chtěl omluvit za to, jak jsem to všechno perfektně podělal." Podíval se na mě trochu smutně těma svýma šedýma očima a utvrdil mě tak v přesvědčení, že to, co říká, myslí upřímně. "Nevím, co mě to napadlo, promiň."
"To nic," řekla jsem tiše a sklopila zrak. Ten jeho pohled jsem už nemohla déle vydržet. Navíc jsem doufala, že teď už konečně celou tu trapnou záležitost shodíme ze stolu.
"Sáro," Moje jméno znělo z jeho úst naprosto dokonale. Znovu jsem se na něj podívala. Tvářil se naprosto vážně. "Jenom nechci, aby sis myslela, že tě beru jako všechny ostatní holky, protože tak to opravdu není."
Chvíli bylo ticho. Srdce jsem měla až v krku. Nemohla jsem uvěřit, že mi něco takového řekl! Opravdu jsem pro něj byla něčím víc? Okamžitě jsem umlčela tichounký hlásek v mé hlavě, který mi našeptával, abych nebyla blbá a uvědomila si, kolika holkám přede mnou už tohle řekl. Nechtěla jsem ho poslouchat. Právě tohle byla totiž ta chvíle, kdy jsem měla možnost říct, že jsem se do něj zamilovala, padnout mu kolem krku a políbit ho, a možná jsem minimálně to padnutí kolem krku v tu chvíli chtěla i udělat, ale musela jsem vyloučit ještě jednu možnost.
"Já vím. Jsem přece sestra tvého nejlepšího kamaráda," řekla jsem pomalu. Ta slova se mi drala z úst jen s velkou námahou. Bála jsem se, že přikývne a řekne, že právě to je ten důvod, proč pro něj nejsem jako ostatní a že mě má rád jako vlastní sestru. Pohledem jsem mu visela na rtech. Skoro jsem přestala dýchat. Tohle byla chvíle, která měla rozhodnout všechno.
Trochu se zamračil a chystal se něco říct, ale v tom se ze schodiště od ložnic přiřítila Irma. Hodila po mě nějaký svetr a vztekle zařvala: "Ty mrcho!" Z ničeho nic se napřáhla a vlepila mi facku. Jen jsem zavrávorala a zmateně se chytla za hořící tvář. Irma byla rudá vzteky. "Jak jsi mohla?!" křičela na mě. Celá společenská místnost se na nás dívala. James se dokonce postavil, aby lépe viděl. Chvíle, kdy mi Sirius řekl, že pro něj nejsem jako ostatní holky, jakoby se stala snad už před lety.
"Co se stalo?" nechápala jsem. Sirius vypadal naprosto šokovaně. V jednom kratičkém okamžiku jsem ho zahlédla, jak si starostlivě prohlíží místo, kam mi přilétla Irmina facka.
"Ty se ještě ptáš?" Irma sebrala ze země svetr, který po mě před chvílí hodila a vrazila mi ho do ruky. "Tohle se stalo!" Ten svetr patřil Regulovi. Včera večer mě do něj navlíkl a já dosud neměla možnost mu ho vrátit. Pořád jsem ale nechápala, o co Irmě jde. "Všimla jsem si, že jsi v něm spala, a tak jsem si říkala, že to asi s jeho majitelem jsi strávila včerejší noc. Tak jsem se podívala, jestli nemá zespodu všitou jmenovku." Irmě se na tváři objevila ošklivá grimasa. "Ten svetr je jeho!" ukázala na Siriuse a oba jsme na ni překvapeně vyvalili oči.
Slyšela jsem, jak to mezi nebelvírskými čumily překvapeně zahučelo. Neměla jsem ale odvahu podívat se jejich směrem. Sirius si ode mě ten svetr vzal a podíval se na tu jmenovku. Bylo tam napsáno Black! V očích se mu zalesklo cosi zvláštního. V tom mi to došlo. Srdce se mi zastavilo. Sirius nás obě popadl pod paží a prošel s námi otvorem ven ze společenské místnosti. Ostatní z Nebelvíru tak neměli možnost nás očumovat. Bylo jasné, že Sirius ví, že ten svetr patří jeho bratrovi. Neměla jsem nejmenší tušení, jak mu to vysvětlím. Všechny moje plány, jak se se Siriusem dáme dohromady, se začaly hroutit jako domeček z karet.
Jako první ale promluvila Irma: "Ty mi k tomu jako nic neřekneš?" Opravdu jsem jí na to neměla co říct. "Taháš se s mým klukem a nic na to neřekneš!?" zařvala vztekle.
"Já ale nejsem tvůj kluk," promluvil Sirius tiše. Byl naprosto klidný.
"Vždyť spolu chodíme," Irma vypadala, že špatně slyší.
"To asi těžko. Já přece nikdy s nikým nechodím." Sirius se pohrdavě uchechtl. Irmě se z tváře začal ztrácet veškerý vztek a pomalu ale jistě jej začalo nahrazovat zděšení.
"Ale Siriusi,…" pípla tiše.
"Snad sis nemyslela, že jsem se do tebe zamiloval. Nebuď naivní." Díval se na ni, jakoby byla kus hadru, který je po použití potřeba vyměnit za nový. Věděla jsem, že ji Sirius nemá rád, ale takhle drsným způsobem jí to říkat nemusel. Najednou mi jí bylo líto.
"To nemyslíš vážně." Spodní ret se jí třásl a oči se jí zalily slzami.
"Myslím to vážně," řekl s naprostou samozřejmostí v hlase.
Irma se slzami v očích utekla zpět do společenské místnosti a my jsme tam zůstali stát sami. Sirius v dlaních žmoulal bratrův svetr a mlčky se na mě díval těma svýma nádhernýma očima, ze kterých jsem tentokrát nedokázala nic vyčíst. Já jen usilovně přemýšlela, co mu na to všechno vlastně mám říct.
"Na." Podal mi ho po chvíli ticha a měl se k odchodu.
"Siriusi, není to tak, jak to vypadá," vyhrkla jsem najednou, zastavil se a otočil se ke mně.
"A jak to vypadá?" zeptal se, i když odpověď moc dobře znal. Cítila jsem, že ho pomalu, ale jistě ztrácím.
"Já s Regulem vážně nic nemám. Jenom mi ten svetr půjčil, aby mi nebyla zima."
"Ten je teda galantní," řekl s poněkud křečovitým úsměvem a odešel.
Nevím, proč jsem mu neřekla pravdu. Vždyť přece jen kvůli němu jsem ten večer před vánocemi šla za Regulem. Smysl toho všeho bylo, aby se o tom dozvěděl, aby se naštval, abych ho na sebe upozornila, aby si všiml, že nejsem jenom Remova hloupá malá sestra. Nejradši bych si vrazila pár facek. Zasloužila bych si je.

Dalších několik dní bylo příšerných. Irma se se mnou nejen že nebavila, ale své zlomené srdce se rozhodla si vyléčit pomstou. Rozkřikla po škole, že jsem jí Siriuse přebrala. Patřila mezi nejkrásnější a nejobdivovanější holky na škole a všichni vedle něj viděli mnohem raději ji než obyčejnou holku bez kamarádů. Mě nikdo neměl rád a představa, že se školní idol tahá s nějakým outsiderem, dováděla mnoho holek k přesvědčení, že jsem mu musela podstrčit nápoj lásky nebo ho musela očarovat. Irmin smyšlený příběh o tom, jak jsem jí sprostě přebrala kluka, byl ještě ke všemu podpořen svědectvím těch, kteří naši hádku viděli ve společenské místnosti. Všechny holky to považovaly za podlou zradu a já si zažívala peklo. Ve chvílích, kdy jsem byla sama, na mě pokřikovaly, nadávaly mi a dělaly mi různé schválnosti.
Removi jsem o tom, co mi holky dělají, nikdy neřekla. Tak nějak jsem doufala, že je to přestane bavit. Bohužel ten den byl v nedohlednu. I k jeho uším se ale Irmina dojemná historka donesla. Sirius mě z nepochopitelného důvodu kryl a řekl mu, že ten svetr byl jeho a že jsem mu ho nedopatřením přibrala, když jsme se spolu učili v knihovně. Remus s Peterem té ptákovině skutečně uvěřili. Jenom James se na mě díval poněkud zvláštně. Nepochybovala jsem o tom, že mu Sirius řekl pravdu. Ti dva byli nerozluční a určitě o sobě věděli snad úplně všechno.
Jediný, koho to všechno pobavilo, byl Regulus. Když jsem mu ten pitomý svetr vracela, usmíval se od ucha k uchu. A co jsem udělala já? Donutila ho přísahat, že ať se stane cokoli, nikdy Siriusovi neřekne, že jsme se spolu vyspali. Asi jsem se zbláznila.
V noci jsem nemohla spát. Nedělala jsem nic jiného, než že jsem myslela na to, co se stalo tu noc u Zapovězeného lesa. A když už jsem usnula, zdálo se mi o tom a pak jsem se budila celá zpocená a vyděšená. Ve dne jsem byla unavená a nesoustředěná. Navíc nás profesoři nijak nešetřili. V každé hodině padlo nejméně třikrát slovní spojení zkoušky náležité kouzelnické úrovně. Ocitla jsem se na pokraji psychického zhroucení.

Byla jsem zrovna na dívčích záchodcích a u umyvadla si myla ruce. Jedna havraspárská čtvrťačka si u vedlejšího zrcadla přetírala rty bezbarvým leskem a se záští si mě prohlížela. Bylo mi jasné, co se jí honí hlavou. Patrně i ona patřila k těm, co mě považovali za mrchu, která kamarádce přebrala kluka.
Poté, co se dostatečně vynadívala, schovala si lesk do brašny a vydala se k odchodu. Když mě míjela, kopla do mé školní brašny, která mi ležela u nohou. Nepochybně naprostým omylem. Leknutím jsem nadskočila. Brašna odlétla na druhou stranu umývárny, kde dunivě narazila do zdi a všechny věci se z ní vysypaly. Překvapeně jsem se na ni podívala, ale ona mě jen probodla pohledem a s nosem nahoru odešla. Ten její opovrženíhodný pohled mě bodl u srdce.
Se slzami na krajíčku jsem si osušila ruce a začala si sbírat věci. Dveře do umývárny se po chvíli znovu otevřely, dovnitř vešla Lily se svými kamarádkami Laurou a Margareth a něčemu se vesele smály. Rychlým pohybem jsem si setřela z tváří slzy. Nechtěla jsem, aby viděly, že brečím.
"Ahoj," pozdravila mě Lily, postavila se před zrcadlo a začala si upravovat vlasy. Laura s Margareth zapadly do kabinek. Snažila jsem se co nejrychleji nacpat věci zpátky do brašny a vypadnout odtamtud. "Není ti nic?" zeptala se Lily a v zrcadle sledovala, jak si spěšně sbírám věci.
"Ne, nic," řekla jsem rychle a pokusila se o úsměv. Hodila jsem do brašny poslední svitek pergamenu, přehodila si ji přes rameno a měla se k odchodu.
"Můžu se na něco zeptat?" oslovila mě Lily a obrátila se ke mně čelem. Vypadala nervózně. "Neříkal ti náhodou James něco o tom, co se stalo na tom večírku profesora Křiklana?"
"James?" Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila o co se jedná.
"Potter," opravila se rychle. Tvářila se, jakoby snad prozradila něco, co chtěla za každou cenu utajit. Nevěděla jsem, co jí na to mám říct, protože jsem o tom s Jamesem opravdu nemluvila. Jediné, co jsem o tom večírku věděla, bylo to, co mi o prázdninách řekl Remus.
"Ne, nic mi neřekl." Lily jen zklamaně přikývla. Uvědomila jsem si, že tohle byla šance, jak Jamesovi pomoct. "Lily, on tě má moc rád. Měla bys mu dát šanci ti to dokázat."
Lily jen s podivně hořkým úsměvem na rtech zakroutila hlavou. "Neříkej mu, prosím, že jsem se tě na něj ptala."
"Neboj se," usmála jsem se na ni a odešla.


 


Komentáře

1 Aranel van de´Corvin | Web | 23. ledna 2009 v 9:58 | Reagovat

Zajímalo by mě proč byla od krve a kde byl Sirius! Už se těším na další kapču

2 Black horse | 23. ledna 2009 v 15:54 | Reagovat

Hej,děvče!Nemůžeš psát tak napínavý kapitoly!Vždyť já do další kapitoly neusnu!  ;)  Tak Narcisko, pokud chceš abych týden nespala tak budiž,.....ale ne že mě necháš vzhůru celý měsíc!!!!  :D

3 Tina | 23. ledna 2009 v 16:00 | Reagovat

Ty to, tym dvom vobec, ale vobec neulachcujes :( Naozaj som zvedava, ako to cele rozmotas a hlavne kedy kedy s tym zacnes, lebo zatial to len stale viac a viac komplikujes :D...Inak kedy bude dalsia kapitola? uz sa neviem dockat :P

4 Narcisa | 23. ledna 2009 v 16:27 | Reagovat

Pro všechny: Vy jste zlatíčka!!! Děkuju moc za komentáře. Jsem na vrcholu blaha :-))) Vy víte jak mi udělat radost :-) Díky, díky, díky :-*

Aranel van de' Corvin: Tvoji zvědavost jen tak neuspokojím :-) Promiň.

Black horse: Jejda, to jsem nechtěla! Prosím, snaž se usnout, protože další kapča bude až nejdřív za čtrnáct dní, možná za tři týdny, možná za měsíc... :-)

Tina: No, upřímně řečeno jsem taky zvědavá jak to rozmotám. Ještě s nimi mám pár plánů, které se jim zrovna moc líbit nebudou, takže... Z další kapitoly už mám půlku, takže než dopíšu tu druhou, ještě to chvilku potrvá. Navíc, jak se znám, tak to pak ještě párkrát přepíšu.

5 robitusin | 23. ledna 2009 v 23:54 | Reagovat

uaaaa... ja som sa v tom stratila... :D no ale, kazdopadne dalsia skvela kapitola... :) tesim tesim na dalsiu :)

6 Narcisa | 24. ledna 2009 v 11:55 | Reagovat

Robitusin: Jé, to mě mrzí :-)

7 Black horse | 24. ledna 2009 v 18:52 | Reagovat

No,rozhodně se o to pokusím...  :)

8 Luna Dae | Web | 24. ledna 2009 v 21:41 | Reagovat

Ach joooo... Proč neřekla, že je to Regulusův svetr... x(

Jako Sára by měla s tim (Blbečkem) Siriusem skončit...

9 Aranel van de´Corvin | Web | 25. ledna 2009 v 12:13 | Reagovat

Chtěla bych tě poprosit jestli bych nemohla tuto povídku zveřejnit na svém blogu....byla bys uvedená jako autorka atd. a jestli ne mohla bych si dát na blog aspoň odkaz na tuhle povídku?=o) Moc moc se mi tahle povídka líbí a ty jsi ve mě vyvolala zájem o Poberty=o) Teď hledám všude na netu povídky o Pobertech=oD

10 Narcisa | 25. ledna 2009 v 20:50 | Reagovat

Luna Dae: Skončit to se Siriusem? No, s tím bude asi trochu problém... Uvidíme...

Aranel van de' Corvin: Mrkni na mail :-)

11 Aranel van de´Corvin | Web | 26. ledna 2009 v 15:50 | Reagovat

už to je na blogu tak se kukni jestli ti to vyhovuje=o)

12 Aranel van de´Corvin | Web | 26. ledna 2009 v 17:56 | Reagovat

nemáš zač....na kdy vydíš další kapču? =)

13 Narcisa | 26. ledna 2009 v 18:02 | Reagovat

Aranel van de' Corvin: Těžko říct, až dopíšu druhou půlku, pak si to přečtu, větší část smažu, pak to napíšu znovu, znovu to přečtu, pak to přepíšu, pak to znovu přečtu, promažu a přepíšu a pořád dokola, pak to dám betě, poupravím a pak to zveřejním. Otázka zhruba dvou, třech až čtyřech týdnů, možná míň, možná víc :-)

14 jess | Web | 27. ledna 2009 v 20:19 | Reagovat

jo já se  taky ěšim na další kapču.....všechny kapči jsem přečetla za jeden den jak je to napínavý... takže až napíšeš další kapču můžeš mi dát nějak vědět?? možná to zjistím sama ,ale teď mám učení tak nevim... jo a píšeš moc dobře a blog máš taky krásnej.. pa

15 Hvězdička Wolfka | Web | 27. ledna 2009 v 21:15 | Reagovat

Beta už se na devátou kapitolku těšíííí ;)

16 Narcisa | 27. ledna 2009 v 21:32 | Reagovat

Jess: Těší mě, že se ti líbí blog i můj styl psaní, ale lepší bude, když se tady jednou za čas ukážeš a sama se ujistíš, jestli tu není nová kapča. Na mě není moc spoleh.

Hvězdička Wolfka: Taky se těším, až mi pak zase napíšeš sáhodlouhý mailík :-)))

17 nel-ly | 28. ledna 2009 v 19:35 | Reagovat

Páni, pecka! Ale jako takovou dobu čekat??? To tu zas budu furt kontrolovat, pak na pár dní zapomenu a co se nestane... Sára je chudák, ale zas si za to i může sama... každopádně napínavá kapitola;-) UŽ SE TĚŠÍM NA POKRÁČKO

18 Narcisa | 28. ledna 2009 v 21:27 | Reagovat

Nel-ly: Teda, to je taky dost, že se ozveš :-))) Už jsem přestala doufat. Díky

19 Riell | 3. února 2009 v 12:56 | Reagovat

fiha... moc dobra povieda... som zvedava co to bolo s tou krvou...mas strasne dobry styl pisania, si talent...zavidim

20 Narcisa | 6. února 2009 v 21:15 | Reagovat

Riell: Talent? No, já nevím, každopádně moc děkuju za kompliment :-) Pokud jde o tu krev, tak existuje jen jediná osoba, která o tom může něco vědět...

21 Valli | Web | 7. února 2009 v 17:56 | Reagovat

nádhera píšeš opravdu moc krásně =) jen tak dál doufám že se dá dohromady nakonec s Regulem :D a ne Siriem XO

22 Narcisa | 7. února 2009 v 18:54 | Reagovat

Valli: Děkuju za tvůj lichotivý komentář, moc mě potěšil. Vidím, že jsi se asi jako většina mých čtenářek připojila do Regulova fanclubu. To tady vážně není nikdo, komu by se líbil Sirius?

23 Lulu | 8. února 2009 v 20:55 | Reagovat

Mě se Sirius líbí :-) Vážně moc pěkná povídka, teším se na pokračování.

24 Narcisa | 8. února 2009 v 21:18 | Reagovat

Lulu: Tos mi vytrhla trn z paty, už jsem se bála, že se nikdo takový nenajde :-))) Děkuju za komentář, pokračování už je u bety.

25 Tina | 9. února 2009 v 13:07 | Reagovat

Nazdarek, kedy bude daslia kapitolka? Denne tu chodim a stale nic :( PLS napis aspon priblizny termin , nech sa mam naco tesit ;-) diky

26 Narcisa | 9. února 2009 v 13:25 | Reagovat

Tina: No, beta mi slíbila, že se mi na to během tohoto týdne mrkne, takže... Omlouvám se za to čekání :-)

27 diana | 9. února 2009 v 15:21 | Reagovat

je to uplně užasny... fakt máš super talent!!! mocinky se těším na další kapču měj se hezky a čau

28 Narcisa | 9. února 2009 v 18:14 | Reagovat

Diana: Děkuju mockrát, ani nevíš, jakou jsi mi svým komentem udělala radost. Mocinky se těším na tvůj komentář u další kapitoly ;-)

29 Narcisa | 7. března 2009 v 15:29 | Reagovat

MIKIM, prosím, podívej se na tento komentář http://narcisablack.blog.cz/0903/u-tri-otazek

30 Mikim | Web | 7. března 2009 v 15:51 | Reagovat

na začiatku, keď bola Sára od krvi pri lese, tak som len čakala kedy napíšeš, že a zrazu bu- zobudila som sa =D tak ale nič také sa nestalo a fakt si ani netipnem koho mohla byť tá krv..vôbec netuším =)

a tá Irma, no vŕŕŕ...už mi lezie na nervy, strašná baba to je =D

31 Narcisa | 7. března 2009 v 20:32 | Reagovat

Krev vysvětlím, neboj. Irma je zlatíčko. Hrozně dobře se mi píše. Je to pěkná mrcha ;-))) Zbožňuju ji

32 severka | 23. května 2009 v 13:59 | Reagovat

Sirius si opravdu servítky nebere. Jak Irmu ujistil, že je mu opravdu fuk, tak mi jí snad na chvíli i začlo být líto. Ale jen na chvíli.
Že by Sára opravdu někoho zabila???  ??? Jinak tahle kapitola se mi moc líbila.

33 Narcisa | 23. května 2009 v 18:09 | Reagovat

SEVERKO, Irma si to zasloužila. Bylo na čase jí vytřít zrak. Děkuju moc, jsem ráda, že se ti líbila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.