5. kapitola - Tak půjdeš?

10. prosince 2008 v 8:41 | Narcisa
Přístupnost: od 12 let
Postavy: Sára, James, Sirius, Lily, Regulus a Barty ml.


Tak půjdeš?

Celý následující víkend po rozhovoru s Peterem u skleníků jsem strávila v knihovně. Hledala jsem všechno, co jakýmkoli způsobem souviselo s kletbou Imperius. Nikdy mi nedošlo, jak moc nebezpečné je její užití proti jinému člověku. V mnoha knihách jsem se dočetla o tom jak dokonale může jeden kouzelník manipulovat druhým, k čemu všemu jej může přinutit a jak jednoduché je toho druhého donutit, aby vyvraždil třeba celou vlastní rodinu. Všechny ty hrůzostrašné popisy ve mně vyvolávaly stále stísněnější pocity. Remus měl pravdu, když Siriusovi říkal, že kdybych zjistila, jak moc jsou ty kletby nebezpečné, vyděsila bych se ještě víc.
Čím víc jsem ale kletbu Imperius studovala, tím víc jsem si začínala uvědomovat, že pod jejím vlivem nejsem. Peterova teorie měla totiž spoustu chyb. Pochopitelně jsem jeho nápad nemohla stoprocentně vyloučit, ale spousta věcí zkrátka neseděla. Například to, že mě Regulus nemohl očarovat jen tak na dálku. Pokud neměl neviditelný plášť, nemohl mě tehdy v naší ložnici ovládat. A i kdyby mě ovládal, jaký by to mělo smysl, když byla noc a Sirius spal v úplně jiné ložnici? Ten šílený mužský hlas taky nijak Peterova teorie nevysvětlovala. Ten chlap mluvil o vraždění nějakých lidí. V žádném případě nepadlo ani slovo o tom, že by Siriuse chtěl přetáhnout zpátky k rodině. Zkrátka mi to nesedělo.
Od Remuse jsem věděla, že Peter nikdy nepatřil mezi nejlepší studenty. Řekl mi, že mu to nikdy moc nepálilo a jeho mnohdy pitomé dotazy, které jsem od něj často slýchala, tomu byly dokonalým důkazem. Navíc on sám přiznal, že ostatní kluci jeho teorii považují za mylnou. Po víkendu, stráveném v knihách, jsem byla přesvědčená, že mají pravdu. Stále jsem se ale snažila Regulusovi vyhýbat. Jistota je jistota.

Během několika dalších dní se mezi studenty rozkřiklo, že před vánočními prázdninami se profesor Křiklan chystá uspořádat svůj tradiční vánoční večírek. Dívky na celé škole se začaly chovat jako šílené. Večírek byl pochopitelně jen pro členy jeho klubu, ale protože měl každý dovoleno přivést si hosta, snažily se dívky všemožným způsobem vlichotit chlapcům, kteří do klubu patřili. Snad každá holka na škole, chtěla na večírek plný hudby, tance, dobrého jídla a pití jít. Ke všemu byly Křiklanovy vánoční večírky známé tím, že tam zval i své vlivné přátele z ministerstva a jiných významných kouzelnických institucí.
Sirius byl v té době pronásledován na každém kroku ještě víc než kdy dřív. Všichni si moc dobře uvědomovali, že jít na ten večírek v doprovodu Siriuse Blacka, by jakoukoli studentku okamžitě vyšvihlo na vrchol popularity.

Začátkem prosince začalo poprvé sněžit. Jindy v tuto dobu už byly bradavické pozemky dávno pokryté sněhem. Pomalu jsem se začínala bát, že letošní vánoce nebudou bílé, ale naštěstí zima nezklamala.
Když profesor Kratiknot ten den ukončil hodinu, schválně jsem si pomalu balila věci, abych z učebny nemusela vycházet společně s Regulusem. Ten sice odešel v doprovodu své sestřenice Narcisy, ale zato si na mě počkal Barty Skrk. Když jsem si z lavice vzala brašnu a vydala se k odchodu, popadl mě za paži a přirazil ke stěně tak silně, že mi málem vyrazil dech. Na chvíli jsem dostala strach. Jeho jindy tak pohledný obličej se najednou zkroutil do rozzuřené grimasy.
"O co ti jde?" Stál ode mě jen pár centimetrů a ruce měl opřené o stěnu hned vedle mé hlavy, abych mu nemohla utéct. Z očí mu šlehaly blesky.
"O čem to mluvíš?" snažila jsem se zachovat chladnou hlavu. Neměla jsem nejmenší tušení o co mu šlo.
"Přece o Regulusovi," vyprskl vztekle.
"O kom?" pořád jsem nechápala, kam tím směřuje.
"Jeho možná zblbnul ten tvůj andělský kukuč, ale na mě tohle neplatí. Jestli se chceš se přes Reguluse dostat k nám, tak ti radím, aby sis to nejdřív pořádně rozmyslela." Barty byl ve tváři úplně rudý a doslova mě probodával pohledem.
"K vám?" vypadla ze mě další hloupá otázka. Byla jsem z jeho řečí dokonale zmatená. Neměla jsem nejmenší tušení o co mu jde.
Naklonil se tak blízko, že jsme se skoro dotýkali nosy, a pak tiše pronesl: "Varuji tě, drž se od nás dál, nebo ti udělám ze života peklo. Rozumíš?"
"Jo, rozumím," přikývla jsem rychle.
"Fajn," usmál se zlomyslně, ustoupil o kousek dozadu a já vystřelila z učebny jakoby mi za patama hořelo.
Regulus a Barty pravděpodobně patřili do nějaké skupiny, které Barty chtěl, abych se vyhnula velkým obloukem. Někdy jsem je oba vidívala ve společnosti Snapea, Notta, Malfoye, sester Blackových nebo Evana Rosiera. Pravděpodobně patřili do té skupiny také.
Po tom, co mi řekl Barty, jsem začala mít z Reguluse opět trochu stísněný pocit. Pokud patřil do nějaké skupiny společně s ostatními z rodiny Blacků, znamenalo to, že proti mně nestojí sám! Jediné, co mě uklidňovalo bylo, že pravdivost Peterovy domněnky o tom, že mě Regulus ovládá kletbou Imperius, nebyla potvrzená.

Seděla jsem v jedné z prvních lavic učebny kouzelných formulí spolu s asi dvaceti mladšími studenty a čekali jsme na sobotní doučování, které vedla Lily. Už měla deset minut zpoždění. V zadní lavici seděl Sirius s Jamesem. James se neustále prohraboval ve vlasech a Sirius se znuděně houpal na zadních nohách své židle.
Dvě třeťačky, které seděly vedle mě přes uličku se každou chvilku jeho směrem otočily, zasněně se na něj zadívaly a když se na ně podíval, zahanbeně se otočily zpět ke katedře a začaly se pitomě chichotat. Slepice.
Nechápala jsem, co tam Sirius s Jamesem dělali. Byli v posledním ročníku stejně jako Lily a navíc patřili k nejlepším studentům na škole. Silně jsem pochybovala o tom, že sem přišli proto, aby se něco nového naučili.
Po dalších pěti minutách se dveře učebny otevřely a dovnitř vkráčela Lily. "Omlouvám se, musela jsem něco vyřídit s profesorem Brumbálem," vydechla, položila hromadu knih na katedru a odhrnula si vlasy ze zpoceného čela. Zřejmě celou cestu z ředitelny běžela. "Na dnešek jsme se domlouvali, že s vámi projdu reformy v šestnáctém a sedmnáctém století, že?" Posadila se s jednou obzvláště tlustou knihou na katedru, přehodila nohu přes nohu a otevřela ji někde v půlce.
Z lavice vedle mě se ozvalo další tiché zachichotání. Lily zvedla oči od knihy a pohoršeně se na třeťačky zadívala. Když ale zahlédla v zadní lavici Jamese, který si zrovna volnou rukou zajel do vlasů a Siriuse, který se s rukama frajersky založenýma za hlavou stále ještě houpal na židli, oči se jí rozzlobeně rozšířily.
"Co tady chcete?" zeptala se vztekle.
"Přišli jsme na doučování," vysvětlil James s naprostou samozřejmostí a Sirius se usmál. Okamžitě mě napadlo, jak moc mu to sluší. Těm třeťačkám jsem se ani nedivila, že na něj pořád tak zasněně civěly. Sama jsem měla co dělat, abych se na něj ani jednou neotočila.
"Vypadněte!" vřískla Lily naprosto rudá vzteky a prstem ukázala ke dveřím.
"Proč? Chceme si ty reformy jen zopakovat. Bude se nám to hodit ke zkouškám OVCE." James se na ni podíval tak nevinně, že jsem vyprskla smíchy. Lily po mě šlehla pohledem a tak jsem se raději přestala smát.
"To ti nezbaštím, Pottere," Lily byla vzteky bez sebe. "Okamžitě se s Blackem seberte a vypadněte odsud!"
"Ale no tak, Evansová, vždyť nám bráníš v prohlubování znalostí," ozval se Sirius prosebně a třeťačky se znovu zachechtaly. "Sára má dějiny v malíku a taky je tady," při těch slovech ukázal mým směrem a Lily si mě nejistě prohlédla.
Měl pravdu, reformy šestnáctého a sedmnáctého století jsem bezchybně ovládala i když jsme je v hodinách probrali už dávno. Na doučování z dějin jsem chodila jen kvůli tomu, abych si vědomosti utřídila nebo mi souvislosti do sebe zapadly z poněkud jiného úhlu pohledu, než který nabízel profesor Binns.
Chvíli bylo ticho. Lily zřejmě sváděla vnitřní boj o to, jestli má stále trvat na svém nebo je v učebně přece jen nechat.
"Uslyším od vás jediné slovo a letíte odsud," řekla tiše, zahleděla se do zbytku třídy a začala: "Šestnácté století je už od samotného počátku plné nejrůznějších změn v zákonech kouzelnického světa. Během tohoto období se změny nejčastěji týkaly úprav vztahů kouzelnického lidu s mudly, přičemž v sedmnáctém století na tyto tendence navázaly změny v zákonech, které výrazně ovlivnily soužití mezi kouzelníky a kouzelnými bytostmi. Za všechny mohu jmenovat například zákon o zákazu svobodného žití domácích skřítků, zákon o omezení čar a kouzel kentaurů, zákon o snížení postavení jezerních lidí na úroveň vodních příšer,…"
James se Siriusem nevydrželi být zticha ani pět minut. Neustále Lily v něčem doplňovali, upozorňovali na pozdější úpravy jednotlivých zákonů či vyjadřovali pochybnosti k existenci určitých listin či významných osobností. Dělali jí to schválně. Chtěli ji nachytat. Lily se ale nenechala vyvést z míry. Nejen, že je z učebny nevyhodila, ale dokonce všechny jejich připomínky uvítala s upřímným úsměvem na rtech a reagovala na ně s naprosto chladnou hlavou. Působilo to jako boj mezi ní a kluky o to, kdo toho ví víc. Na ostatních studentech bylo znát, že se v jejich vědomostním souboji naprosto ztrácejí, ale já byla nadšením bez sebe. Přesně tohle jsem totiž od hodiny očekávala.
Když Lily ukončila hodinu a já ji zrovna chtěla jako každý týden poprosit, aby mi některé knihy, ze kterých dneska čerpala, půjčila, přišel ke katedře James.
"Vedla sis dobře," pochválil její dnešní výkon a prohrábl se ve vlasech. Nejistě jsem přešlápla z nohy na nohu a obrátila se na Siriuse. Ten byl zrovna v obležení třeťaček.
"Vždycky si vedu dobře," setřela ho aniž by se na něj jen podívala a skládala knihy na sebe.
"Jo jasně," prohodil nejistě a znovu si vjel rukou do vlasů.
"Jestli chceš, abych s tebou šla na ten vánoční večírek Křiklanova klubu, tak ti rovnou říkám, že ztrácíš čas," probodla ho pohledem a s úsměvem přisunula hromadu knih ke mně. Došlo jí, na co čekám. Byla jsem jí za to vděčná, protože jsem si začala připadat trapně, že poslouchám cizí rozhovory.
"Proč ne? Oba si můžeme někoho přivést, já si přivedu tebe a ty mě. Vždyť je to geniální," řekl sebevědomě James a znova se pocuchal ve vlasech. Musela jsem se usmát. Z hromady jsem vytáhla dvě netlustší bichle a schovala si je do brašny.
"Na to zapomeň. Já tam půjdu s někým jiným." Sebrala z katedry zbytek knih a bez dalšího vysvětlování odešla z učebny.
"Nepůjde s tebou, co?" zeptal se Jamese Sirius sotva se za ní zavřely dveře a vymanil se ze společnosti třeťaček.
"Však ona si to ještě rozmyslí. Miluje mě, to je naprosto jasné." James hrdě vystrčil bradu a zasněně se usmál. Obdivovala jsem, s jakou lehkovážností přijímal každé její odmítnutí. Se Siriusem jsme si vyměnili jeden pobavený úsměv, kterým jsme si dali navzájem najevo, že James z nás tří jediný, kdo si myslí, že ho Lily miluje. Pak nás oba objal kolem ramen a vydali jsme se do nebelvírské společenské místnosti.

Profesorka McGonagallová nás během hodiny Přeměňování asi třikrát upozornila na to, jak strašně moc jsou zkoušky NKÚ důležité pro naši budoucí profesní dráhu. Lezla mi tím na nervy. Neměla jsem nejmenší tušení, co bych po Bradavicích chtěla dělat. V ničem jsem nevynikala a nic mě nebavilo. Jediné, pro co jsem se dokázala nadchnout, byly dějiny. Pro všechny to byl nejnudnější předmět ze všech a upřímně řečeno jsem se nikomu ani nedivila, protože profesor Binns byl jednoduše příšerný učitel. Já si ale lásku k historii vypěstovala ještě před nástupem do školy, kdy jsem se prokousávala Remusovými knihami o dějinách. Jenže to všechno mi bylo momentálně k ničemu.
Chtěla jsem si provětrat hlavu a tak jsem zamířila na famfrpálové hřiště. Nebelvírský tým měl zrovna trénink. Kapitáni ostatních kolejních týmů tréninky vzdali už po posledním zápasu letošního roku, ale James byl jiný. Nebelvírský tým trénoval za každého počasí několikrát týdně. Jamesovi bylo jedno, jestli mrzne, hustě sněží, prší nebo je vichřice, hlavní bylo být vždy minimálně o několik kroků napřed před ostatními družstvy. Ten den zrovna mrzlo a já byla skutečně vděčná za to, že nejsem v týmu, kterému šéfuje James. Posadila jsem se na promrzlou lavičku na tribuně a sledovala trénink.
"Tak tady jsi!" houkl na mě po několika minutách někdo zezadu. Polekaně jsem se otočila. Byl to Sirius. Seskákal ze schodů z horních řad tribuny s rukama hluboko v kapsách a zastavil se až u mě. Měl na sobě jen školní uniformu a místo zimních bot plátěné tenisky. Od úst se mu kouřilo a zřejmě byl zmrzlý na kost. "Hledal jsem tě."
"Není ti zima?" zeptala jsem se na zcela zřejmou věc.
"Ani ne," zapíral, posadil se vedle mě na omrzlou lavičku a zadíval se na hřiště.
"Měl by ses naučit lhát." Sundala jsem si šálu a omotala mu ji kolem krku. Vděčně se na mě usmál. "Proč jsi mě hledal?"
"Na nástěnce se objevilo oznámení, že je na příští víkend naplánovaný výlet do Prasinek, tak jsem se chtěl zeptat, jestli půjdeš s námi," řekl a oklepal si o sebe tenisky od sněhu. V břiše jsem zase ucítila ten divný pocit, který se objevil vždy, když jsem se Siriusem byla sama. "Jako se mnou, Peterem, Remusem a Jamesem," dodal rychle a usmál se na mě jedním z těch svých nádherných úsměvů.
"A to jsi mě kvůli tomu hledal po celých Bradavicích?" zeptala jsem se nechápavě.
"Popravdě řečeno jsem věděl, že tě tu najdu. Takže jsem šel na jistotu. Navíc jsme si tě s Remusem chtěli zamluvit jako první," vysvětlil a věnoval mi jeden naprosto nevinný pohled. V duchu jsem se ušklíbla. Jakoby se snad stály fronty na to, kdo se mnou půjde do Prasinek. Kromě kluků jsem neměla přátele, se kterými bych někdy někam zašla.
"Jak jsi mohl vědět, že jsem tady?" zeptala jsem. Že by mě snad někdo viděl sem jít?
"Řekněme, že mám jisté informátory," pronesl tajuplně a znovu se na mě usmál. Kdybych stála, určitě by se mi podlomila kolena. "Tak půjdeš? Zajdeme k Prasečí hlavě na něco pořádného. Všechny zásoby nám došly a to kuchyňské sherry už nemůžu ani cítit, tak to bude příjemná změna." Zasmála jsem se nahlas.
"Tak jo," řekla jsem po chvíli a v odpověď mi byl další krásný úsměv. Dech se mu před ústy srážel v bílou mlhu a já nemohla přijít na to, jak je možné, že někdo může být tak perfektní, jako je on. "Pojď, vrátíme se do hradu," rozhodla jsem, když jsem viděla, jak se Sirius marně snaží zahřát.

Ještě ten samý den, když jsem šla z večeře do společenské místnosti, mě z ničeho nic začala bolet hlava. Ve spáncích mi úplně tepalo a na chvíli se mi zatmělo před očima. Točila se mi hlava a bylo mi mdlo. Zastavila jsem se, rukou jsem nahmatala stěnu a snažila se udržet na nohou. Na chodbě se najednou objevil hlouček Mrzimorských studentů, kteří mířili na večeři. Nikdo z nich o mě ani nezavadil pohledem. Po chvíli všechno přestalo.
Nejdřív mě napadlo, že mi mohlo být špatně třeba z jídla, ale to byla naprostá blbost. Pak jsem si ale uvědomila, že skoro to samé se mi stalo tehdy po zápase s Mrzimorem. James si tehdy myslel, že za to mohla ta Siriusova whiskey. Teď jsem to všechno ale připisovala tomu neznámému muži, který se tak strašně smál, který mě tak moc vyděsil tehdy v noci a potom ještě v knihovně.
Začala jsem se třást. V rychlosti jsem zapadla na nejbližší dívčí záchodky a tam jsem se vyzvracela. Byla jsem rozhodnutá o tom Remusovi neříct ani slovo. Vyděsila bych ho ještě víc a ke všemu měl svých starostí až nad hlavu. Nechtěla jsem mu přidělávat další.

V pátek před výletem do Prasinek jsem zašla do knihovny. Chtěla jsem pomalu začít pracovat na domácích úkolech pro druháky a taky na svých, kterých se mi nakupilo nějak moc. Navíc jsem si je všechny nechtěla nechávat až na vánoční prázdniny. V knihovně jsem narazila na Reguluse. Pročítal si nějakou knihu do Lektvarů. Rychle jsem se posadila k jinému volnému stolu a doufala, že si mě nevšiml. Nestihla jsem ale na pergamen napsat ani první větu a přisedl si na volné místo vedle mě. Začala jsem litovat toho, že jsem z knihovny neodešla hned jak jsem ho uviděla.
"Proč přede mnou utíkáš?" zeptal se trochu zklamaně.
"Neutíkám, jen jsem tě neviděla," zalhala jsem rychle. Regulus nevypadal, že by mi to věřil, ale nic na to neřekl.
"Co děláš příští čtvrtek večer?" zeptal se. Čtvrtek byl našim posledním dnem ve škole před odjezdem na vánoční prázdniny domů. Byl to taky večer, kdy se konal vánoční večírek Křiklanova klubu.
"Ještě nevím," řekla jsem tak potichu, abych nerušila šesťáky, kteří se učili u vedlejšího stolu a popuzeně si nás prohlíželi.
"Jak je možné, že tě někdo z těch nebelvírských kamarádíčků tvého bratra nepozval na ten připitomělý večírek Křiklanových oblíbenců?" prohodil jedovatě a v jeho hlase byla znát notná dávka opovržení.
"Myslím, že každý z nich tam raději vezme svou vlastní přítelkyni mnohem raději než mě," snažila jsem se ho setřít. Ten jeho tón se mi nelíbil. Doufala jsem, že netuší, že ani Remus ani James a ani Sirius s nikým nechodí. Sirius teda pravděpodobně chodil s Irmou. No, o chození se v jeho případě nedalo moc mluvit, ale to teď bylo vedlejší.
"Promiň, nechtěl jsem být hnusný," omluvil se tiše a provinile se usmál. Tvářil se, že je mu to opravdu líto. "Pokud teda nebudeš u Křiklana, nechceš se mnou jít na jiný večírek?"
"Nezlob se, to nejde," řekla jsem rychle aniž bych se nad tím zamyslela.
"Vždyť jsi ještě před chvílí tvrdila, že ještě netušíš, co budeš dělat," snažil se mě přemluvit. Hned mi hlavou bleskla myšlenka o tom, co řekl Barty. Od té skupiny zmijozelských studentů, mezi kterou s Regulusem patřili, jsem se měla držet co nejdál. Trošku mě tedy to jeho pozvání vyděsilo.
"Mrzí mě to, ale mám hromadu učení. Navíc mám od Lily už od soboty půjčené nějaké knížky a ještě jsem se k nim nedostala. Musím jí je do vánoc vrátit," vypadla ze mě první věc, která mě napadla. Byla to blbost, ale dál už mě nepřemlouval. Muselo mu být jasné, že se vymlouvám.
"To je škoda," řekl tiše. "Těšil jsem se, že si spolu zatančíme."
"Snad jindy." Pokusila jsem se o co nejupřímnější úsměv.
"No, kdyby sis to rozmyslela, najdeš mě ve sklepení v severním křídle hradu, v nepoužívané místnosti hned vedle sochy Alfreda Zbloudilého. Ten večírek je jen pro zvané, ale když jim řekneš, že jsi přišla za mnou, pustí tě dovnitř."
"Dobře," snažila jsem se mu dát najevo, že o jeho návrhu budu přemýšlet, ale byla jsem stoprocentně rozhodnuta, že se ten večer severnímu křídlu vyhnu velkým obloukem.
"Obleč si nějaké pěkné společenské šaty," usmál se naposled, postavil se a měl se k odchodu. "Budu na tebe čekat," dodal ještě a vydal se pryč z knihovny.
Okamžitě jsem si začala nadávat, že jsem na něj byla příliš milá. Měla jsem ho hned poslat ke všem čertům. Takhle měl pořád ještě naději, že přijdu. Nesnášela jsem se za to, že neumím člověka odmítnout. To byla taky jedna z vlastností, kvůli které jsem se později zapletla do dost nepříjemných věcí. Zkrátka nedokážu říct lidem ne přímo do očí.


 


Komentáře

1 Luna Dae | Web | 14. ledna 2009 v 22:36 | Reagovat

Puste mě na Bartyho Skrka... Já ho chci zabít..

Doufám, že  Regulus miluje Sáru....

2 Narcisa | 9. února 2009 v 12:57 | Reagovat

Luna Dae: Barty je vážně parchant, mám s ním velké plány, snad se mi podaří je zrealizovat. Doufáš, že Regulus miluje Sáru? Myslela jsem, že jsou jeho záměry zcela očividné :-)

3 Mikim | Web | 7. března 2009 v 14:25 | Reagovat

dúfam, že Sára na ten večierok za Regulusom nepôjde. niežeby som nechcela, ale bojím sa čo by bolo potom, čo by jej spravil ten odporný Bart..no idem čítať ďalej ;-)

4 Narcisa | 7. března 2009 v 15:10 | Reagovat

No, Mikim, Barty je parchant, ale zatím se ještě neprojevil ;-)

5 severka | 23. května 2009 v 9:37 | Reagovat

Vida, Smrtijedi na obzoru. Severus, Lucius,...Barty. Vůbec mi nedošlo, že s nimi asi taky chodil do školy ve stejné době. To jsem zvědavá, kde teda Sára nakonec skončí. Jestli u Křiklana, s Regulusem nebo někde úplně jinde. Moc hezké.

6 Narcisa | 23. května 2009 v 10:10 | Reagovat

SEVERKO, tuhle povídku jsem začala psát pro člověka, který pro mě moc znamená a který v té době byl vážně nemocný. Úmyslně jsem tam nacpala všechny postavy, které má rád a to i přes to, že z toho vzniklo AU. Lucius stejně jako sestry Blackovy už by podle canonu měli být ze školy dávno venku. Stejně tak nesedí věk Bartyho a Reguluse. Děkuju moc jsem ráda, že se ti to líbí.

7 severka | 23. května 2009 v 10:16 | Reagovat

I když jsi to pozměnila, ty postavy mám taky ráda.

8 Sophie Toulouse Lautrec | Web | 28. července 2009 v 12:15 | Reagovat

Paráda. Mrznoucí Sirius byl kouzelnej. :-)

9 Narcisa | 29. července 2009 v 8:55 | Reagovat

SOPHIE TOULOUSE LAUTREC: :-D Díky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.