4. kapitola - Zabijeme je společně

10. prosince 2008 v 8:38 | Narcisa
Přístupnost: od 12 let
Postavy: Sára, Pobertové a Regulus


Zabijeme je společně

Kluci se ráno hádali, to mě probudilo. Byli do své pře tak zabraní, že si ani nevšimli, že už jsem vzhůru. Když jsem zaslechla, že se dohadují kvůli mně, předstírala jsem, že ještě spím.
"Nemůžeme ji tady přece nechat samotnou," slyšela jsem Siriuse.
"Vždyť jsme to plánovali celý měsíc," Jamesův hlas zněl naprosto zoufale a zklamaně zároveň.
"Tak to uděláme až příští úplněk. Vždyť nám nic neuteče."
"Do prdele," zaklel James a do něčeho praštil.
"Třeba tu nemusíme zůstávat úplně všichni," slyšela jsem tichý Peterův hlásek, "jestli chceš jít, Dvanácteráku, budu muset s tebou, abys prošel tunelem. Ale Tichošlápek by tady mohl klidně zůstat."
"Vážně?" řekl James s nadějí v hlase.
"Ale co bychom Sáře řekli, kdyby vás v ložnici nenašla?" přemýšlel Remus.
"Teď si s tím nemusíme lámat hlavu. Třeba vůbec nepřijde," snažil se rozptýlit bratrovy obavy Peter.
"A ty bys tady byl ochotný zůstat?" bratrův hlas zněl značně ustaraně.
"Nechci ji tu nechat samotnou. Vždyť byla v noci vyděšená k smrti." Při těch Siriusových slovech jsem se usmála. Potěšilo mě, že si o mě dělal starosti, a to znamenalo, že mu na mě záleželo.
"Tak fajn," uzavřel debatu Remus.
"Tomu se říká odvaha, Náměsíčníku," uchechtl se Peter, "nechat vlastní sestru přes noc bez dozoru s Tichošlápkem." James se pobaveně zasmál.
"Ty jsi vůl, Červíčku," tituloval ho Sirius. Těm jejich přezdívkám jsem nerozuměla.
Když jsem si byla jistá, že jejich debata už definitivně skončila, přestala jsem předstírat, že spím. Najednou jsem se cítila trapně. Ležela jsem v Remusově posteli ve své nejhorší noční košili a po probdělé noci jsem musela vypadat hrozně. Vlasy mi určitě trčely na všechny strany a pod očima jsem pravděpodobně měla tmavé kruhy. Nikdo na to však nic neřekl a Sirius se na mě dokonce mile usmál. Po ránu vypadal nádherně. Stál tam ve školní uniformě, brašnu měl přehozenou přes rameno a do kapsy si strkal hůlku. Vlastně tam jen tak stál, se zájmem si mě prohlížel a já na něj jen hloupě civěla.
Naštěstí se Remus hned začal zajímal o to, jak se cítím, a po patnácti minutách mi konečně dovolil odejít do mé ložnice, abych se mohla převléct a upravit. Snažila jsem se za co nejkratší dobu vypadat co nejlépe. Kluci na mě čekali dole, abychom mohli jít na snídani společně.
Po několika minutách, když jsem si konečně připadala aspoň trošku krásná, jsem seběhla do společenské místnosti. Všichni seděli v křeslech u okna. Na Siriusově klíně ale trůnila Irma, vášnivě ho líbala a ruku měla strčenou pod jeho košilí! Cítila jsem se, jakoby mi někdo do srdce vrazil nůž. Stála jsem tam jako zařezaná a nemohla se na ně přestat dívat. Vzpamatuj se! Okřikla jsem se v duchu a na sucho polkla.
"Půjdeme?" zavolala jsem na kluky, ti se zvedli a odešli jsme společně na snídani. Siriuse jsme tam nechali v jejím obětí.
Celou cestu jsem mlčela a dívala se do země. Kluci mou zamlklost naštěstí připisovali událostem včerejší noci o níž od toho incidentu nepadlo jediné slovo. Sirius nás dohnal až na mramorovém schodišti před Velkou síní. Proběhl kolem nás a posledních deset schodů zdolal jedním velkým skokem. Dopadl na obě nohy a rukou se prohrábl ve vlasech. "Tak dělejte, už mám hlad," řekl, usmál se a já blbka mu úsměv oplatila.
Ten den jsem měla nad čím přemýšlet. Myslela jsem na to, co se stalo v noci, na to, kam se kluci dneska za úplňku chtějí vypařit, a především na to, že Sirius chodí s Irmou. Nejvíce mě teda sžírala ta poslední myšlenka. Začala mě z toho všeho bolet hlava a stejně jsem se k žádnému logickému závěru nedostala.
Někdy mi připadalo, že se snad Siriusovi i líbím. Třeba když se na mě usmíval nebo když se na mě jen tak díval. Dárek k narozeninám by mi přece taky nedal, kdyby mě neměl rád. Možná to ale bylo úplně jinak a záleželo mu na mě jen proto, že jsem byla Remusova sestra. Je přece naprosto přirozené, že se strachoval o příbuzného svého nejlepšího přítele.
Ale když mě viděl s Regulusem před Velkou síní, snad jsem v jeho očích zahlédla trošku žárlivosti. Třeba ho ale jen vytočilo to, že jsem tam stála s jeho vlastním bratrem, kterého tak moc nenáviděl. Kdybych se mu líbila, tak by přece nechodil s Irmou! Ničemu jsem už nerozuměla.

Než Remus potají odešel s madame Pomfreyovou z hradu, šla jsem se s ním rozloučit. Byl bledý jako vždy a dělal si o mě starosti.
"Kluci budou dneska v ložnici, tak kdyby se to zase opakovalo, běž za nimi. Postarají se o tebe," ujišťoval mě s poněkud utrápeným úsměvem.
"Neboj se, budu v pořádku. Hlavně ať se něco nestane tobě." Políbila jsem ho na tvář a objala ho.
"Už jsem úplněk párkrát zažil," trochu přiškrceně se zasmál svému vlastnímu vtipu a já se k němu přidala.
Bylo mi ho tak líto. Vlkodlakem byl od dětství a já zažila snad už tisíce jeho proměn. Nesčetněkrát jsem slyšela, jak bolestivě skučí v bezpečně zajištěných sklepních prostorách našeho domu. Přes to všechno ve mně každý další úplněk vyvolával pořád stejné stísněné pocity. Dala bych všechno za to, abych v těch chvílích mohla být s ním, abych ho mohla vzít za ruku a říct, že to zase bude dobré.

Večer jsem se bála usnout. Měla jsem strach, že se v noci zase probudím a stane se to, co včera. Snažila jsem se unavit co nejvíc to šlo. Dvě hodiny jsem podrobně zpracovávala esej o neživých do obrany, potom si hodinu procvičovala štítová kouzla a do dvou do noci jsem si pročítala učebnici do bylinkářství. Pak jsem konečně padla únavou a probudila se až ráno.
Ještě před snídaní jsem se vydala na ošetřovnu. Remus tam stál ještě bledší než včera. Vypil poslední dávku nějakého lektvaru, který mu madame Pomfreyová podala, objal mě kolem ramen a společně jsme se vydali na snídani. Jediným úsměvem jsem mu odpověděla na otázku, kterou měl vepsanou ve tváři hned jak mě uviděl.
"Třeba se ti minulou noc jen něco zdálo," řekl Remus pomalu.
Neodpověděla jsem. Když jsem se teď na to tak dívala zpětně, možná se mi vážně jen něco zdálo. Ale tu noc to bylo tak skutečné…
Nechtěla jsem to dál rozebírat a tak jsem raději změnila téma. "Kluci se včera v noci chtěli někam vypařit?"
"Jak jsi na to přišla?" odpověděl otázkou a tvářil se, jakoby ho moje otázka překvapila nebo dokonce až šokovala.
"Slyšela jsem vás, jak se o tom bavíte," vysvětlila jsem tiše. Nechtěla jsem, aby to vypadalo, že se pletu do jejich záležitostí. Nikdy jsem to nedělala. Kluci měli svůj svět, do kterého jsem i přes naše přátelství prostě nepatřila. Oni si žili v Bradavicích po svém a já taky.
"Posloucháš cizí rozhovory?" začal se tvářit naoko podezřívavě a trochu se usmál.
"Tak co chtěli podniknout?" doléhala jsem na něj dál aniž abych se přiznala, že jsem skutečně poslouchala. Stejně mu to bylo jasné, jak jinak bych to zjistila…
"Vždycky se jednou za čas potulují v noci po Bradavicích. O nic nejde. Je to součástí takové hry," vysvětlil trochu smutným hlasem, ale ani jednou se na mě nepodíval.
"Ty s nimi chodíš taky?"
"Když zrovna není úplněk tak ano," zašeptal a zamyšleně se zahleděl před sebe.
"Proč by naplánovali něco takového zrovna na dobu, kdy vědí, že se toho nemůžeš zúčastnit?" Nešlo mi to do hlavy. Ti čtyři vždycky drželi spolu.
"Někdy to zkrátka jindy nejde. Hodláš nás ode dneška kontrolovat?" zeptal se jízlivě a podíval se na mě pohledem, kterým mi dal jasně najevo, že už se nemá dál vyptávat.
"Jasně, že ne. Promiň." Přestože mi něco na jeho vysvětlení nesedělo, bylo naprosto logické. Všechny ostatní byly více než absurdní. Navíc Remus mi nikdy nelhal a ať bych se ho zeptala na cokoli, vždycky by ke mně byl upřímný. Tím jsem si byla naprosto jistá. Neměli jsme před sebou tajemství.

Po hodině obrany proti černé magii, když učebnu opustili jeho věrní přátelé Barty a Narcisa, jsem Regulusovi vrátila peníze, které mi před několika dny dal, abych za něj napsala domácí úkol.
"Mohla sis je nechat," pronesl lhostejným tónem a potěžkal váček v dlani.
"Ne, nemohla." Posbírala jsem si učebnice a společně jsme se vydali z učebny.
"Tak ti za ně aspoň koupím něco pěkného v Prasinkách." Pokrčil rameny a hodil váček mincí ledabyle do brašny. Nepochybně pro něj neměly téměř žádnou cenu, přestože pro mě bylo v tom váčku tolik peněz, kolik jsem si byla schopna psaním úkolů vydělala za celý měsíc.
"Nic mi nedlužíš."
"Nejde o to, jestli ti něco dlužím nebo ne, ale o to, že chci," rozhodl nakonec, čímž jasně tohle téma uzavřel. Na konci chodby na něj čekalo několik starších zmijozelských studentů. Zahlédla jsem mezi nimi Severuse Snapea, Luciuse Malfoye a dva další chlapce šestého ročníku. "Musím jít. Promluvíme si později," omluvil se a s tím svým typicky lehce arogantním úsměvem se k nim přidal.
"Jasně, tak zatím," rozloučila jsem se a odešla do knihovny.
Pro několik studentek druhého ročníku jsem chtěla napsat esej do Lektvarů. Pracovala jsem na nich až do setmění. Nikdo už v knihovně nebyl. Když jsem skončila, uložila jsem knihy zpátky do regálů a posbírala si svitky pergamenu do brašny. V tom jsem to uslyšela znovu. Byl to tichoučký šepot. Tak tichý, že jsem mu nerozuměla ani slovo. Začaly se mi lehce třást ruce a já na pár vteřin zapomněla dýchat.
"Je tu někdo?" zeptala jsem se do ticha a rozhlédla se po knihovně v naději, že ten zvuk vydává nějaký student, ale nikdo se neozval. Nikde nikdo nebyl. Madam Pinceová tu přece někde musela být! Ten šepot zněl čím dál hlasitěji a já se začala bát.
"Zabiju je všechny," řekl tiše mužský hlas, který vycházel jakoby z mé hlavy. To mě vystrašilo. Popadla jsem brašnu a rozběhla se ke dveřím z knihovny. Běžela jsem tak rychle jak jsem jen uměla. "Nikdo mě nemůže porazit," pokračoval muž tak nahlas jakoby stál hned za mnou. Ruce se mi začaly potit a stáhlo se mi hrdlo.
"Nech mě být!" zařvala jsem. Byla jsem vyděšená k smrti. Ke dveřím už to bylo jen několik metrů. Doufala jsem, že na chodbě někdo bude. Prosím, ať tam někdo je!
"Všichni musí zemřít!" zachechtal se vysokým hlasem a mě začaly po tvářích stékat slzy. Dveře už byly na dosah ruky. "Nikdo nezůstane naživu!" Zatáhla jsem za kliku, ale dveře nepovolily. Jakoby byly zamčené. Teď jsem byla ještě zoufalejší!
"Pomozte mi někdo!" křičela jsem jak nejhlasitěji jsem dovedla a beznadějně lomcovala klikou.
"Zabijeme je společně!" chechtal se nahlas. Dveře byly skutečně zamčené! Co nejsilněji jsem do nich několikrát udeřila pěstí. Doufala jsem, že to někdo uslyší a dveře odemkne zvenčí. Nikdo ale nepřišel. Těsně nad levým uchem jsem ucítila něčí horký a páchnoucí dech. Neotočila jsem se.
"Prosím, pomozte mi!" volala jsem marně. Vší silou jsem zatáhla za kliku naposled a dveře se konečně otevřely. Vystřelila jsem z knihovny jako šílená. Před knihovnou nikdo nebyl. Zahnula jsem do chodby vedoucí do Velké síně a tam jsem se s někým srazila. Byl to James. Moje brašna spadla na zem a celý její obsah se vysypal.
"Promiň, já tě neviděl," omluvil se a začal sbírat mé věci.
"Pomoz mi!" zoufale jsem na něho zařvala. Ten hlas zmizel a všude nastalo až děsivé ticho.
"Sáro, co se ti stalo?" Podíval se na mě vyděšeně.

"To on," zašeptala jsem tichounce. Přesto jsem si ale byla jistá, že to slyšel.
Zamračil se a objal mě. Stáli jsme tam snad půl hodiny. Objímal mě, hladil po vlasech a já plakala a třásla se mu v náručí. Neřekl už ani slovo. Když jsem se uklidnila, dosbíral mé věci, vzal mě za ruku a mlčky jsme se vydali do nebelvírské společenské místnosti.
"Co tady děláš tak brzo? To sis té Lily teda moc neužil," zavolal na Jamese posměšně Peter, když nás viděl přicházet. Všichni seděli na nejlepších křeslech u krbu a učili se. Vedle Siriuse seděla Irma, hladila ho po stehně a nespouštěla z něho oči. Byla mi v ten moment ukradená.
"Vypadni!" obořil se na ni James, když jsme došli až k nim a Sirius nevěřícně zvedl oči od svých poznámek.
"Cože?" ozvala se Irma.
"Co se stalo?" podíval se na mě starostlivě Remus a já jen uhnula pohledem.
"Musíme si okamžitě promluvit," zavelel James, všichni se mlčky zvedli, posbírali si věci a odešli jsme do jejich ložnice. Na schodech jsem ještě zaslechla Irmu, jak na Siriuse volá, aby se vrátil.

Ten večer byl hrozný. Kluci šest hodin v kuse přemýšleli o tom, co se mohlo stát. Popíjeli u toho jednu láhev Máslového ležáku za druhým. Remus jich měl pod postelí ukrytou celou bednu. Padala slova jako matoucí kouzlo, jed, černá magie nebo dokonce i kletba Imperius. O všech nápadech pak detailně diskutovali a rozebírali pravděpodobnost jejich užití na studentce pátého ročníku přímo Brumbálovi před nosem.
Seděla jsem tiše stranou, zády se opírala o Jamesovu postel a všechno se zájmem pozorovala. Obdivovala jsem s jakým nasazením to všechno pořád dokola probírali. Mluvili i o zaklínadlech, které široce přesahovaly moji kouzelnickou úroveň. Řešili kouzla, o kterých jsem nikdy neslyšela a ani bych se je neodvážila použít. Všichni ale vypadali, že moc dobře vědí, o čem mluví, že ty kouzla dobře znají a že je i s přehledem ovládají. Jen jsem žasla. Nikdo ale nepřišel s ničím, co by to všechno vysvětlovalo.
Od půlnoci do jedné ráno pak ještě kluci přemlouvali Remuse, aby tohle všechno zůstalo jen mezi námi. Byl totiž plně rozhodnutý říct všechno přinejmenším McGonagallové. Nakonec se nechal přesvědčit, ale jen s podmínkou, že až najdou nějaké vysvětlení, poví o tom Brumbálovi. Tu noc jsem opět strávila v bratrově posteli.

Dalších několik nocí se mi nezdály žádné divné sny, neslyšela jsem hlasy a ani jsem neviděla věci, které neviděl nikdo jiný. Kluci skutečně trávili v knihovně neuvěřitelné množství času a snažili se přijít na to, co mě mohlo tak vyděsit. Začala jsem se cítit provinile, že je okrádám o tak velké množství volného času. Snažila jsem se jim pomoci jak nejvíc to šlo, ale Remus se mi v tom snažil všemožně zabránit. Jednou jsem ho zaslechla Siriusovi říkat že, kdybych jim pomáhala, asi bych se vyděsila ještě víc. Po čase se ale do popředí mého zájmu dostal úplně jiný problém. Jeho jméno bylo Regulus.

Když jsem ráno šla na hodinu bylinkářství, čekal tam na mě Peter. Opíral se o skleněnou tabuli skleníku a byl očividně něčím velmi znepokojený. Když mě zahlédl, vydal se mi naproti. Zatáhl mě do ústraní tak, aby nás nemohli slyšet studenti, kteří mířili na hodinu profesorky Prýtové.
"Přemýšlela jsi o tom o čem jsme spolu mluvili?" zeptal se na rovinu. Když viděl můj nechápavý výraz, pokračoval: "Myslím o Regulusovi."
Rozhlédla jsem se kolem, abych se ujistila, že nás skutečně nikdo nemůže slyšet. "Všechno to je jen nedorozumění. My spolu opravdu nic nemáme."
Peter vypadal, že mi nevěří. "Sáro, on je opravdu nebezpečný. Kluci jsou proti, abych ti řekl to, co se ti teď chystám povědět. Myslí si, že je to blbost, ale podle mě bys o tom mohla popřemýšlet a sama se rozhodnout, zda to je, či není možné," mluvil sotva slyšitelně, ale rozuměla jsem mu každé slovo. "Myslím si, že se tě snaží ovládnout kletbou Imperius. Proto slyšíš ten hlas." Všechny útroby se mi začaly bolestivě kroutit.
"Proč by něco takového dělal?" nechápala jsem.
Peter se naklonil tak blízko, že byl ode mě vzdálený jen na pár centimetrů. "Třeba se přes tebe snaží přiměl Siriuse, aby se vrátil domů," v jeho očích se zračil strach. "Sirius je nejstarší syn rodiny Blacků, má jejich vznešené jméno a je nositel jejich vzácné a naprosto čisté krve. Nechtějí, aby se do jejich po tolik let tak pečlivě střeženého čistě kouzelnického rodokmenu začali mísit nějací kříženci."
"Křízenci?" zeptala jsem se šokovaně.
"Ano, kříženci. Někdo jako ty nebo já. Někdo jako my všichni," rozmáchlým gestem ukázal ke skleníkům, kde na hodinu čekal hlouček mých spolužáků. "V rodině Blacků jsou všechny sňatky sjednány dlouho dopředu a to tak, aby se jejich čistá krev v rodině udržela co možná nejdéle."
"Jak to víš?" Byla jsem maximálně ohromená. Pokud měl Peter pravdu a Regulus mě skutečně ovládal zakázanou kletbou, byla jsem ve velkém nebezpečí.
"Sirius mi to řekl," odpověděl a nahnul se ke mně ještě blíž. "Chtějí ho zpátky, Sáro, a jsou schopni pro to udělat všechno."
S Peterem jsme se domluvili, že tohle všechno zůstane jen mezi námi. Byla to zatím jen jeho domněnka. Možností, které by vysvětlovaly ten hlas, který jsem slýchala, mohlo být snad tucet. Tohle byla jen jedna varianta. Každopádně jsem byla pevně rozhodnutá, držet se od Reguluse co nejdál. Musela jsem se od něj držet co nejdál.
Všemožně jsem se snažila potlačit myšlenky na to, co by se stalo, kdyby mě ovládl úplně. Co by se stalo se mnou, se Siriusem a koho dalšího bych přivedla do nebezpečí? Možná i Remuse! Jediné, co mi nešlo do hlavy bylo, proč by se snažil Siriuse přimět k návratu právě přese mě. Možná jsem pro něj byla dokonalý cíl, protože jsem měla blízko jak k němu tak i k Siriusovi. S Regulusem jsem se vídala dennodenně na hodinách a k Siriusovi sem měla snadný přístup přes Remuse.
Rozhodla jsem se vyhýbat i Siriusovi, ale to nebylo tak snadné. Popravdě řečeno to bylo prakticky nemožné. Vídala jsem ho ve společenské místnosti, u snídaně, když jsem chtěla mluvit s Remusem, u oběda, u večeře, v Remusově ložnici, v knihovně… Začala jsem ho podezírat z toho, že se musel nějakým kouzlem namnožit. Byl zkrátka všude.
A Regulus byl to samé v bledě modrém. Každý den jsme spolu měli nějaké hodiny, potkávali jsme se na chodbách i před učebnami. Čím víc jsem se snažila jim oběma vyhýbat, tím častěji jsem se s nimi vídala. Byla jsem z toho zoufalá.
Teď, když jsem Reguluse začala vnímat jako někoho, kdo ohrožoval nejen mě, ale i Remuse a Siriuse, měla jsem z něj strach. Pro Siriuse jsem měla slabost už hodně dlouho, a Regulus mi vždycky připadal jako jeho věrná kopie. Až teď mi začalo docházet, jak moc je Regulus od svého staršího bratra odlišný. Už mi nepřipadalo, že se jim vlasy kroutí úplně stejně, že se stejně usmívají, nebo že mají stejný pohled či stejná gesta. Regulus byl nebezpečný, kdežto Sirius by nikdy mě ani Remusovi neublížil.


 


Komentáře

1 Luna Dae | Web | 14. ledna 2009 v 22:33 | Reagovat

Chudinka Sára :(

Petr je (pardon za to slovo) totální blbec..

2 Narcisa | 9. února 2009 v 12:55 | Reagovat

Luna Dae: Peter se jen snaží být důležitý a vyrovnat se ostatním z Pobertů. Je to spíš ubožák než blbec...

3 Mikim | Web | 6. března 2009 v 15:56 | Reagovat

to ako vážne?? Regulus je taký sviniar? Tak to dúfam, že nie..:P no a Peter..tak takto ho ešte nepoznám..=D väčšinou ho autori naozaj vyškrtnú z príbehu, možno aj preto pôsobí na mňa až moc utárane =)

4 Narcisa | 6. března 2009 v 19:06 | Reagovat

Mikim, když jsem začala psát, zařekla jsem se, že Petera z této povídky rozhodně nevyškrtnu. Štve mě, že ho všichni ignorují a tak jsem mu chtěla vymyslet nějakou roli a připravit pro něj nějakou úlohu v ději. Snažím se ho tam nacpat jak jen to jde, ale moc mi to nejde... :-( Promiň, Petere.

5 severka | 23. května 2009 v 9:19 | Reagovat

Regulus? To si nemyslím. I když, příležitost by měl.
Říká se že nejhorší blbec je aktivní blbec. Peter se snaží ostatním až příliš vyrovnat a dělá pro to co může. Ale je hezké, že se ho tam snažíš dosadit. Blbé je, že Peter nemá zas tak moc výraznějších vlastností, které by se daly vyzdvihnout.

6 Narcisa | 23. května 2009 v 10:02 | Reagovat

SEVERKO, Peter je chudák. Moje sestra tvrdí, že patřil do Pobertů jen proto, že s nimi měl ložnici. Myslím, že si moc dobře uvědomoval, že není takový, jako oni a snažil se jim za každou cenu vyrovnat. Bohužel je tahle povídka nacpaná tolika postavami, že kdybych se měla věnovat všem, asi bych se musela zbláznit. Ale snažila jsem se ho tam nacpat jak jen to šlo. Pokud jde o Regulususka, beru tvou otázku jako řečnickou.

7 Sophie Toulouse Lautrec | Web | 28. července 2009 v 11:53 | Reagovat

Krása, čte se to samo. Dobře vystihuješ Sářiny pocity. Peter mě taky zaujal. Moje představy o něm jsou trochu odlišné.

8 Narcisa | 29. července 2009 v 8:52 | Reagovat

SOPHIE TOULOUSE LAUTREC: Sára je hlavní hrdinka a všechno vidíme jejíma očima, proto je potřeba její pocity čtenářům předat, aby ji mohli pochopit. S Peterem ti rozumím. Jeho postava je podle mého názoru dost nepochopená.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.