1. kapitola - Nikomu to neřeknu, přísahám

10. prosince 2008 v 8:25 | Narcisa
Přístupnost: od 12 let
Postavy: Sára, Remus, James, Lily a Regulus


Nikomu to neřeknu, přísahám

V době, kdy můj příběh začíná, byla válka. Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit usiloval o očištění kouzelnického světa od těch, kteří podle něj měli nečistou krev. Šlo o děti mudlů, děti se smíšenou krví a podobně. Snažil se o udržení kouzelnického umění pouze mezi starými kouzelnickými rodinami a v té době s ním dokonce i několik starých kouzelnických rodů sympatizovalo. Nejvýznamnější z nich byla rodina Blacků.
Nepřímo ho podporovali tím, že hrdě prohlašovali, že být Blackem je čest, a že čistokrevní kouzelníci mají vládnout kouzelnickému společenství. Všechny své členy, kteří se proti nim postavili, vyhostili z rodiny. Nikdy se sice mezi Smrtijedy nehlásili, dokonce je i veřejně odsuzovali a pomáhali ministerstvu v boji proti nim, ale všichni věděli, že mezi Blacky a Smrtijedy je jen tenká hranice.
V době mých studií jsem se setkala s mnohými dětmi z této mocné rodiny. Znala jsem Siriuse, Reguluse, sestry Bellatrix, Narcisu a Andromedu,… A právě o nich vám chci vyprávět. Chci vám říct všechno o tom, jak mi Blackovi změnili život. Zda k lepšímu či horšímu, to posuďte sami…

Seděla jsem ve Velké síni bradavického hradu a během snídaně psala dopis domů.
"S láskou Sára," přečetla jsem po sobě pološeptem poslední řádek a napila se dýňové šťávy. Do Velké síně v tu chvíli vešla skupina čtyř chlapců sedmého ročníku. Vesele se něčemu smáli a jeden z nich dokonce tak moc, že se musel na chvíli zastavit. Nikdo z nich si pravděpodobně neuvědomoval, že se po nich se zájmem otáčí celé hloučky dívek a některé se dokonce i postavily, aby si je mohly důkladněji prohlédnout. Když procházeli kolem mě, všichni se usmáli a pozdravili mě. Věděla jsem, že dívky v celé Velké síni by daly všechno za to, aby takhle pozdravili i je. Jeden ze čtveřice se od ostatních odtrhl a posadil se na volné místo vedle mě.
"Psala jsi domů?" zeptal se, sebral z mého talíře párek a nacpal si ho celý do pusy.
"Psala, ale příště bys to mohl udělat ty."
"Co ten nabroušený tón takhle po ránu?" zamračil se, vytrhl mi z ruky brk a úhledným písmem dopsal své jméno, "příště už něco napíšu, neboj."
"To bych chtěla vidět," odfrkla jsem si, ale on se na mě jen usmál.
Upravil si na hrudi primuský odznak a odešel zpět za svými kamarády zrovna ve chvíli, kdy Sirius vyhodil kuličku hroznů vysoko do vzduchu a s elegancí si ji nechal spadnout do pusy. Hlouček dívek sedící nedaleko mě jen slastně vzdychlo a dál na něj civěly jako na nějakou modlu. Sirius byl idolem snad všech dívek na škole a samozřejmě toho využíval. Každý den jsem ho na chodbách vidívala flirtovat s jinou dívkou, která se potom vždy mohla pochlubit svým kamarádkám, že to byla právě ona, na kterou se božský Sirius Black smál, které se dotýkal nebo kterou líbal. Přestože žádný z jeho vztahů nevydržel déle než pár dní, neustále se za ním táhl dav obdivovatelek.
"Máš tu volno?" polekaně jsem od Siriuse odtrhla pohled a otočila se za dívčím hlasem. Patřil Lily, studentce sedmého ročníku, která každou sobotu vedla doučování pro mladší studenty.
"Jasně, sedni si," usmála jsem se na ni.
"Vidím, že jste s bráchou jako každý týden napsali dopis domů," ukázala na popsaný svitek a mile se usmála.
"Jenom se podepsal," vzdychla jsem a ukázala jí pergamen.
"S láskou Sára a Remus," přečetla nahlas a usmála se, "jako kdybys ho neznala."

Ten den si pro nás profesor Křiklan připravil speciální úkol. Všechny své věci jsme nechali ve sklepní učebně a jen s hůlkou nás všechny vyvedl na školní pozemky. Zastavili jsme se za skleníky, kde jsme se posadili do vlhké trávy.
"Dnešní hodina bude neuvěřitelně náročná," řekl bez mrknutí oka, "jsem si jist, že nikdo z vás dnešní úkol nebude schopen splnit na výbornou."
"A proč to teda máme dělat?" vykřikl Regulus a pár lidí se zasmálo. Profesor ale s úsměvem pokračoval, jakoby nic neslyšel.
"V budoucnosti se často ocitnete v situacích, kdy si budete muset připravit nějaký lektvar nebo protijed přímo v terénu. Nebudete mít vždy možnost tahat sebou všude všechny přísady či kotlík," důrazně se odmlčel a přeměřil si všechny vážným pohledem, "úkolem dnešní hodiny bude, aby každý z vás připravil libovolný protijed. Použít však můžete pouze přísady, které najdete na školních pozemcích." Mezi studenty to protestně zahučelo. "Nikdo nevstoupí do Zapovězeného lesa, do školy a ani za hranici školních pozemků. Máte na to hodinu," dodal jakoby nic, vyčaroval si obrovské křeslo, posadil se do něj a nechápavě se na všechny podíval, "na co ještě čekáte? Čas běží."
Všichni se neochotně zvedli a rozešli se do různých stran. Profesor měl pravdu. Jeho úkol byl neuvěřitelně obtížný. Nejen že nikdo z nás nikdy nepracoval s přísadami, které volně rostly v přírodě, ale ke všemu je nikdo z nás ani volně růst nikdy neviděl. Vždy jsme měli všechno pečlivě připraveno k okamžitému užití. Na konci hodiny se podle profesorova očekávání nikomu nepodařilo uvařit žádný protijed. Největšího úspěchu dosáhla Irma, která ve svém z kamene přeměněném kotlíku vařila kořen lišejníku, jež ukradla z Hagridových zásob. Profesor však nadšeně zatleskal i nad obyčejnou základní surovinou protikoktacího lektvaru a udělil Nebelvíru deset bodů.
"Sáro!" zakřičel za mnou něčí hlas, když jsem po hodině nasupeně kráčela do hradu. Ještě se nestalo, že bych nějaký úkol nedokázala splnit. Úkol profesora Křiklana byl sice obtížný, ale já na něj měla být připravena. Místo toho jsem jen celou hodinu zmateně pobíhala po pozemcích a marně hledala způsob, jak ze sebe neudělat největšího idiota z celé třídy. "Sáro, počkej," zařval znovu. Otočila jsem se po hlase a počkala, až mě Regulus doběhne.
"Co chceš?" zeptala jsem se s nezájmem.
Regulus měl všechny přednosti, kterými se jeho rodina odlišovala od těch ostatních. Byl až neuvěřitelně pohledný, nonšalantně elegantní, na tváři mu věčně hrál lehce arogantní úsměv a v očích se mu leskla pýcha a povýšenost. Někdo by mohl říct, že to, jakým způsobem dával světu najevo, že on je něco víc než ostatní, studenty od něj odrazovalo a nikdo s ním nechtěl mít nic společného. Opak byl pravdou. Stejně jako na Siriusovi, tak i Regulusovi, byl právě ten jejich vznešený a sebevědomý výraz právě to, co na nich studenty nejvíce přitahovalo. Chlapci chtěli být jako oni a dívkám se z nich podlamovala kolena.
"Slyšel jsem, co děláš," začal tajuplně, "jak pomáháš studentům. Vím, že pro jiné píšeš domácí úkoly."
"Tak to jsi slyšel špatně," snažila jsem se popřít svůj už několik let osvědčený způsob, jak přijít k penězům. Regulus se jen usmál.
"Myslel jsem, že bys mi mohla trochu pomoct."
"Já opravdu nevím, o čem to mluvíš."
"Nikomu to neřeknu, přísahám," mluvil tiše a díval se mi zpříma do očí. Nechtěla jsem psát úkoly nikomu ze Zmijozelu právě proto, že bych riskovala odhalení a možná i vyhazov ze školy. Nevěřila jsem jim.
"Potřebuji esej o neživých do obrany," pomalu ke mně přistoupil a odhrnul mi z obličeje pramen dlouhých vlnitých vlasů.
"Tu bych potřebovala taky, na obranu přece chodíme spolu," dodala jsem jakoby nic a snažila se zachovat lhostejný tón.
"Zaplatím ti kolik budeš chtít." Postavil se ke mně tak blízko, že jsem viděla vlastní obraz v jeho jasně modrých očích. Aniž by ze mě spustil oči, strčil mi do kapsy hrst mincí. Připadalo mi, že jsme tam jen tak stáli a dívali se na sebe snad celou věčnost. Možná jsem i chtěla, aby to neskončilo, ale po chvíli se jen naposledy usmál a s neuvěřitelnou elegancí odešel. Ještě chvíli jsem se za ním dívala dokud nezmizel za skleníky madame Prýtové, ke kterým mířili na hodinu bylinkářství sedmáci.

Neúspěch na poslední hodině lektvarů mě kompletně rozhodil. Neustále jsem myslela na to, jak je možné, že jsem na celých školních pozemcích nenašla nic, z čeho bych mohla vytvořit protijed a dokonce ani nic, co by se do nějakého lektvaru třeba jen hodilo. Večer moje zoufalství dosáhlo vrcholu a když do společenské místnosti vešla otvorem Lily se svou kamarádkou Laurou, napadla mě spásná myšlenka. Poprosila jsem ji, zda by se mnou v neděli neprošla školní pozemky a neporadila mi. S nadšením souhlasila a mě spadl kámen ze srdce.
"Evansová!" křikl na ni přes celou společenskou místnost vysoký chlapec s oříškovýma očima a neupraveným účesem. Ona však jen obrátila oči v sloup a vydala se směrem k točitému schodišti vedoucímu do ložnic. James ji doběhl. Posadila jsem se do nejbližšího volného křesla zády k nim a otevřela učebnici lektvarů.
"Pottere, nemám na tebe čas a po pravdě řečeno ani náladu," odbyla ho Lily. Nechtěla jsem jejich hovor poslouchat, ale stáli tak blízko, že jsem slyšela každé slovo.
"Bude to jen minutka," uklidnil ji a hned zase pokračoval, "zítra ve čtyři bude poslední trénink před zápasem s Mrzimorem, přijdeš se podívat?" James se už několik let snažil upoutat její pozornost a nepochybovala jsem, že se i nyní snaží o totéž. Famfrpál byl jedna z věcí, v čem vynikal. Letos sestavil silný tým a tvrdě s nimi trénoval každé druhé odpoledne. Zřejmě chtěl Lily ukázat, že není až tak úplně k ničemu, jak pořád tvrdila.
"Mě, Pottere, famfrpál vůbec nezajímá."
"Jsi primuska a měla bys mít přehled o všem, co se týká tvé koleje." Chvíli nikdo nepromluvil. Bylo mi jasné, že Lily neví, co na to říct.
"Uvidíme, jestli budu mít čas," dodala nakonec a já už slyšela jen její vzdalující se kroky nahoru k ložnicím.
"A ty bys měla taky přijít," naklonil se James přes opěradlo mého křesla a já sebou jen přistiženě trhla.
"Na mě nemusíš dělat dojem."
"Jen přijď, Remus bude rád, když uvidí, že všechen svůj volný čas netrávíš jen učením." James měl pravdu. Posledních několik dní jsem strávila v knihovně, abych se zbavila pocitu viny z katastrofální hodiny lektvarů.

 


Komentáře

1 Luna Dae | Web | 14. ledna 2009 v 0:49 | Reagovat

O můj bože.. hezká kapitolka, Sára je taková jako z jinýho světa , ale brát si peníze od zmiozeláků, navíc od Reguluse? Tím si to u mě slečna nahnula x(

2 Aranel van de´Corvin | Web | 17. ledna 2009 v 13:57 | Reagovat

Moc hezká povídka. Já povídky o HP moc nečtu, ale tahle mě hned na začátku zaujala=o)

3 Tina | 18. ledna 2009 v 18:26 | Reagovat

Toto je moja prva poviedka na temu HP :-) a musim povedat, ze si ma zaujala....prave lovim v pamati ku komu priradit mena :-P

4 Narcisa | 18. ledna 2009 v 23:37 | Reagovat

Páni, 2 lidi, co nečtou HP povídky a přesto čtou moji povídku a navíc je to zaujalo! To je neuvěřitelné! Něco jako splnění snu :-) Doufám, že vás nezklamu. S těmi jmény ti to, Tino, moc nezávidím... :-)

5 N.K | 27. ledna 2009 v 16:58 | Reagovat

Tak už asi 3 lidi:-D

6 Marťa | Web | 31. ledna 2009 v 16:46 | Reagovat

já HP povídky čtu.. a tato se mi zrovna moc líbí :)

Sára mi připomíná trochu Hermionu.. (ale jen tím, že chce být nejchytřejší :)) jinak musím říct, že hezky píšeš :) sem se ještě stavím

7 Marťa | Web | 31. ledna 2009 v 16:47 | Reagovat

jo a můžu si tě dát do oblíbených stránek? Ty můžeš udělat to samé... prosím odpověz na blog :)

8 Narcisa | 9. února 2009 v 12:46 | Reagovat

N.K: Vítej v mém poněkud podivném světě HP :-)

Marťa: Děkuju za kompliment, určitě se stav.

9 Mikim | Web | 6. března 2009 v 15:12 | Reagovat

brať peniaze za úlohy? dobrý nápad;-D ale od Slizolinčanov? no neviem neviem...som zvedavá čo bude ďalej.

10 Narcisa | 6. března 2009 v 19:00 | Reagovat

Mikim, tys ode mě přečetla všechno, co jsem napsala a ke všemu napsala komentář. Mám hroznou radost, děkuju moc. Taky moc děkuju za pochvalu nápadu. Bohužel není můj, ale geniálního Silverberga... ;-)

11 Lana | Web | 27. března 2009 v 14:51 | Reagovat

Velice dobrej sloh. První kapitola se mi líbyla, hned du na další.

Jedna malá poznámečka, Remusek mi tu připadá trochu, no trochu dost OOC. Mám o něm spíš představu takového tichounkého, který pozoruje své okolí a občas hodí nějakej ten ftípek či narážku.

12 Narcisa | 27. března 2009 v 15:41 | Reagovat

LANI, nechtěla jsem z Remuska mít tichého a ušlápnutého kluka topícího se v sebelítosti. Přece jen patřil k Pobertům... Díky za koment

13 Syriana | 27. března 2009 v 20:49 | Reagovat

Narcisko opravdu se mi to moc líbí. Jen jsem takový šťoura a všimla jsem si malého detailíku:

Ještě chvíli jsem se za ním dívala dokud nezmizel za skleníky madame Pomfreyové, ke kterým mířili na hodinu bylinkářství sedmáci.

Zlatí nemělo tam být madam Prýtové??

prosím nezlob se, jestli jsem to nějak blbě pochopila.

Jdu číst další kapitolku :-)

14 Narcisa | 27. března 2009 v 22:42 | Reagovat

SYRIANKO, jak bych se mohla zlobit. Takový brutální kiks!!! Tolik lidí to četlo a nikdo si toho nevšiml... Hned to jdu opravit. Děkuju za komentář.

15 severka | 23. května 2009 v 6:15 | Reagovat

No vidíš, není to hrozné, jak ses obávala. Zatím to má takovou pěknou atmosféru...Zajímavá hodina lektvarů. Tak jdu na druhou kapitolu.

16 Narcisa | 23. května 2009 v 7:50 | Reagovat

SEVERKO, zlatíčko, děkuju moc.

17 Sophie Toulouse Lautrec | Web | 27. července 2009 v 23:17 | Reagovat

Paráda, jedna z nejlepších co jsem o Pobertech četla.

18 Narcisa | 29. července 2009 v 8:47 | Reagovat

SOPHIE TOULOUSE LAUTREC: Mockrát děkuju. Tvé pochvaly si opravdu cením. Moc jsi mě potěšila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.